Bill Jeffers

Bill Jeffers

Agentka Nelly 153. Černý vamp

V boji o suroviny neznamená pro určité zájmové skupiny lidský život vůbec nic. A jedná-li se o nějaké místo v Africe, pak už dvojnásob ne. Ale válka, která zpočátku připomínala pouze hračku v rukou velmocí, hrozila náhle zasáhnout celý svět…

V Kalumbu, bezvýznamném městečku na pobřeží afrického státu Rhosancar, duněly temnou nocí motory. Nikdo nespal. Vládl tu chaos.

Už se to stalo. Skupina kolem hlavy státu Brualiho se připravovala k útoku. Cíl: zničit letiště Luaby, hlavního města Rhosancaru.

Rozpačitě vyhlížející postavičky na vojenských nákladních vozech, tancích a prastarých bojových vozidlech Panhard věděly, co je čeká. Jejich protivníci byli zčásti vyzbrojeni těžkými sovětskými zbraněmi. Tyhle zbraně obsluhovali odborníci z Kuby a ne z Rhosancaru. Čekal je nemilosrdný boj.

Přesto nebyla tahle úderná skupina bez šancí. Ale zhoršovaly se každým dnem, kdy ještě fungovalo letiště v Luabě. Denně přilétaly posily a zbraně z Východu. Brzy bude nepřítel v přesile. Letiště se muselo vyřadit z provozu. Šlo o život.

Kolem půlnoci vyrazila malá armádní skupina do buše, směrem na jih, k hlavnímu městu. V pancéřovém voze v čele kolony seděl vysoký blonďatý kapitán Fereira, starý mazák z boje v africkém buši a spolu s ním stále se usmívající major Alves Cardoso.

V tuto dobu byla situace v Luabě beznadějná. V chatrčích domorodců vládl hlad, na ulicích ležely mrtvoly odpůrců, hospodářství bylo totálně na dně. Ve vládním paláci seděli funkcionáři a důstojníci východních mocností spolu s šéfem lidového hnutí za osvobození Rhosancaru, Quebisim.

Ale Luaba znamenala jenom část Rhosancaru. Byla to sice důležitá část, ale nebyl to celý Rhosancar. Zbývající provincie byly stále v moci Brualiho armády.

A potom začal boj – docela náhle, na míle daleko od letiště hlavního města. Dostali se do klasické léčky.

Nejdřív nad nimi zaječela salva z raketometu. Pak dopadla bomba na místo, kde ještě před chvílí stál Fereirův pancéřový vůz. O chvíli později zemřelo osm mužů na náklaďáku přímo před kapitánovýma očima. Střely byly moderními následovníky kaťuší, té obávané zbraně ze II. světové války.

Odkud měl nepřítel tu zbraň? přemýšlel Fereira. Nedokázal si odpovědět. Jedna raketa explodovala těsně za ním. Pancéřový vůz to nadhodilo a roztrhlo.

Ztráta velitele útok zcela ochromila a zastavila. Pancéřové vozy hořely, muži umírali jako mouchy – a vprostřed inferna utíkali černí vojáci o život. Major Cardoso rozeznal nebezpečí a postavil náklaďák napříč silnice, aby zastavil ten divoký ústup.

Na jednom pomocném přemostění došlo k panice. Jeden nákladní vůz sklouzl do vody mezi krokodýly. Křik mužů ve vodě prořezával temnou noc.

Major Cardoso ústup zorganizoval. A za ranních červánků dorazily zbytky jeho poražených ozbrojených sil zpět do Kalumba. Bylo jich jen půl. A byly bez bojové morálky. Těžké zbraně zůstaly na místě, kde je ostřeloval nepřítel. Žádné dobré vyhlídky do budoucna.

„Máme ještě jednu jedinou šanci,“ řekl major Cardoso na rychle svolané poradě ke svým podřízeným. „Skupina specialistů se musí dostat za nepřátelskou linii a vyhodit letiště do vzduchu. Když se nám to nepodaří, máme tu druhou Angolu.“

„A kdo má to komando sebevrahů dodat?“

„Mám přislíbenou pomoc CIA. Přísně tajnou. Oficiálně se USA drží stranou našeho konfliktu.“

„Kdy by sem měli ti jejich specialisti dorazit?“

Major Cardoso pokrčil rameny.

„Doufám, že brzy, jinak je nepozdravíme ani živí ani zdraví.“

*

Stefanie Newmanová ležela nahá na posteli. Byla tma a bylo horko. V budově amerického velvyslanectví v Luabě bylo ticho. Stefanie naslouchala, zda uslyší kroky svého milého. Nemohla to vydržet. Čekala na něj už půl hodiny. A nebyla zvyklá čekat na muže.

Když zaslechla střelbu z kanónů, vyskočila a běžela k oknu. Na obzoru létaly ohnivé blesky. Na chodnících pobíhali lidé. Chtěli vědět, proč se střílí, a bylo jim jedno, že je půlnoc.

Stefanie si zase pomalu lehla. Nepřijde. Byl příliš opatrný, než aby se nechal nachytat velvyslancem nebo někým dalším. Neboť nepatřilo k povinnostem muže od CIA, aby obšťastňoval příslušníky velvyslanectví.

Pokoj neměl klimatizaci. U stropu se líně točil ventilátor. Jen nepatrně ovíval tělo krásné mladé ženy.

Střelba utichla. Otevřely se dveře a vešel stín nějakého muže. Stefanie rozeznávala obrysy Dukea Greena. Zůstala klidně na posteli a dívala se na něj.

Zvolna přicházel. Sledoval mramorové pahorky jejích ňader. Přisedl si ke Stefanii a políbil ji. Vracela mu ten polibek, dlouze a vášnivě. Pak se ale posadila. „Myslím že bychom se měli osprchovat. O to nás to pak bude víc bavit.“

„Společně?“ Otázka nezněla příliš nadšeně. Stefanie si toho hned všimla a odpovídajícím způsobem zareagovala.

„Nejdřív já, potom ty.“

„Dobře, ale pospěš si. Nemůžu tady zůstat věčně.“

Políbila ho na tvář. „Myslíš, že jsem čekala celou noc, abych se pak šla sprchovat, když konečně přijdeš? Jenom se chci osvěžit.“

Duke Green se zasmál a štípl ji do zadečku. Zvedla se a odešla z místnosti.

Když se vrátila, perlily se na jejím těle kapičky vody. Opět jej fascinovala její plná ňadra. Sahal po nich, ale odstrčila ho: „Nezdržuj se, darling. Teď ty. Já počkám.“

Muž od CIA spěchal do koupelny.

Když se vrátil, ležela na lůžku a vztahovala k němu paže.

Zatímco se líbali, tiskla svá ňadra na jeho chlupatou hruď. Duke ji otočil a chtivě popadl její prsa. Bradavky byly nezvykle tvrdé. Stefanie zasténala, když se jich dotkl ukazováčkem a kroužil kolem nich.

„Čekala jsem na tebe příliš dlouho.“

Posunul se na krásné dívčí tělo, vnutil se mezi stehna, objal je a mírně je nadzvedl. Potom pronikal do Stefaniina klína, poháněn vášní.

Později, když vedle sebe leželi a pokuřovali, zeptala se:

„Proč vlastně jsi v Rhosancaru? Muž tvých schopností by přece našel uplatnění všude.“

Duke byl přesně v náladě, kdy měl chuť se vyzpovídat. Nasál kouř a podíval se ke stropu. Vzpomínky se střídaly jedna za druhou.

Viděl muže v centrále, který jej kontaktoval a odvedl k představenému. Odtud byl veden dál, aby nakonec skončil u Dolbyho, svého nejvyššího šéfa. Dolby mu pak vysvětlil jeho úkol.

Měl v Luabě udržet pozici – všemi prostředky. Duke Green to sice nevyslovil, ale Stefanie Newmanová to tušila: Greenova velká zkouška byla na spadnutí.

Duke ten úkol nedostal nikdy oficiálně. Dolby pouze hovořil o zájmech USA, jež zahrnovaly zlikvidování Quebisiho, šéfa lidového hnutí za osvobození Rhosancaru. Před hodinou mu velvyslanec řekl:

„Bez Quebisiho se boj ihned rozhodne. Bez svého vůdce černoši s Východem nepůjdou. A než si najdou nového, bude hlavní město opět v rukou Brualiho a jeho lidí.“

Velvyslanec pak pomalu odešel ke dveřím a když se zastavil a ještě jednou se ohlédl, řekl:

„Ostatně Dolby je stejného názoru.“

Duke Green už toho zažil hodně. Byl v Angole i ve Vietnamu. Dostával vždycky tu nejhorší práci. A vyřizoval ji bez výčitek svědomí. Byl věrným sluhou své vlasti. Z přesvědčení.

Nahá, neuvěřitelně přitažlivá Stefanie seděla na posteli a objímala si kolena.

„Já jsem si hned myslela, že nejsi obyčejnej náměstek velvyslance,“ řekla. „Takže jsi agent CIA.“ Stefanie to dál nekomentovala. Nebylo jasné, co tím chtěla říci. Pomalu vstala a šla k židli. Sedla si a dala hlavu do dlaní. Černé vlasy jí padaly na stůl.

„A chceš se Quebisimu podívat na zoubek.“ Stefanie se na něj zahleděla. Měla v očích nedefinovatelný výraz. Duke se otřásl. Porušil veškerá pravidla a hovořil o své práci. Ale hned se vzpamatoval. Usmál se.

„Vidíš duchy. Pojď radši ke mně! Beze slov ti teď povím, jak je len svět krásnej.“

Stefanie hned vstala. Lehla si k němu na lůžko Byla pro něj v tu chvíli vzrušivější než Marylin Monroe. Opět ji začal hladit. Dýchala stále rychleji. Položil nohu, přes její stehno. Ruce se jí začaly neklidně pohybovat po prostěradle.

Co se vrátila k Dukovi ani jednou se ho nedotkla. Ale pak se proti němu divoce vztyčila, popadla mu hlavu a přitiskla ji mezi ňadra. Obě těla se začala zmítat v pevném sevření. Tentokrát byl tím aktivnějším Duke.

Teprve po dlouhých minutách vášeň pomaličku opadala. Dlouho leželi mlčky vedle sebe. Stefaniina levá ruka mu spočívala na břiše. „Zůstaň dnes v noci u mě,“ prosila ho.

Duke Green se spokojeně usmál a kývl. Zavřel oči. Podivný tón jejího hlasu mu nic neříkal.

Dívala se na něj, jak usíná. Potřeboval jen pár minut, pak začal pravidelně oddechovat. Čekala jen na to.

Stefanie Newmanová opatrně vstala, bosky přešla ke skříni, otevřela ji a vytáhla malou krabici. Tu krabici donesla k posteli a tam z ní sundala víko. Obsah vysypala na prostěradlo.

To černé cosi se pohybovalo a vrtělo. Vlezlo to na tělo spícího muže, kroutilo se to po jeho hrudi a lezlo to ke krku.

Lechtání na hrudi Dukea Greena probudilo. Nejprve si myslel, že to je Stefanie. Ale když otevřel oči, viděl ji, jak stojí u nohou postele a dívá se na něj. Pak objevil toho hada. Panenky se mu hrůzou rozšířily. Přestal dýchat.

Bránil se prudkým pohybům. Jeho jediná šance spočívala v tom, že z něj had sleze.

Byly to dlouhé, dramatické vteřiny. Stefanie stála u postele a nehýbala se. Duke ležel jako mrtvola, jenom jeho oči žily. Sledovaly každý pohyb hada, jemuž se v chlupech na mužově teplé hrudi očividně zalíbilo.

Stefanie nakonec to napětí nevydržela. Dýchala rychle, jakoby právě utíkala. Přímo vedle dveří stál opřený smeták. Stefanie ho vzala a dráždila hada násadou.

Neustále strkala to černé kluzké tělo zpět na Dukea. Duke se přitom stále ještě nepohnul.

Had pomaličku sklouzával z jeho těla pryč. To byla šance – musel rychle vypadnout z postele.

Had kousl přesně ve chvíli, kdy Duke naznačil počátek prvního pohybu. Pověsil se za Dukeovu paži a kutálel se spolu s ním k zemi. Bledá Dukova tvář sledovala, jak se pak had pustil a zmizel pod postelí.

Pár vteřin nato začal jed působit. Duke nemohl dýchat. Chrčivě lapal po vzduchu. Na rtech mu vyvstala pěna. Chtěl křičet, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Chtěl se vrhnout po zrádné Stefanii, ale skočil už jenom do temné jámy smrti.

*

Ve Washingtonu jednal „výbor 40“ – grémium ke kontrole tajných služeb USA, jež řídil ministr zahraničí. Jako poradce byl pozván Charles Dawton, kterému Senát svěřil tajný úkol koordinace akcí FBI, CIA, ministerstva spravedlnosti a Pentagonu ve speciálních případech. Spolu s ním byla přítomna jeho nejlepší agentka Nelly Moorová.

„Vyšetřovací výbor reprezentantů zkonstatoval, že tajné služby USA spotřebují za jeden rok asi deset miliard dolarů, což je dvoj–až trojnásobek sumy, kterou má k dispozici ministerstvo obrany.“

Ministr zahraničí pohlédl na nějaký lísteček.

„Tato obsáhlá zpráva nebude momentálně zveřejněna. Ale mezitím otiskly New York Times, že finanční podpora ciziny činí zhruba třetinu všech aktivit CIA. Co takové zprávy znamenají, vám tady nemusím vysvětlovat. My většinou dobře víme, že CIA byla již hodně přistřižena křidélka. Koneckonců jsme k tomu přispěli i my sami. Dnes nás sem ale přivedl úkol, jenž dokáže splnit pouze CIA. Jde o to, ubránit před východními mocnostmi Rhosancar.“

Rozčilený hovor mezi přítomnými potvrdil ožehavost tohoto tématu.

„Rusové chtějí odříznout Západ od surovinových zdrojů. A to ještě není všechno. Musíme přiznat, že mají navrch i ve válce o ropu a energii,“ přehlušil přítomné ministr. „Jsme zatlačeni do defenzívy. Rhosancar je jejich nejnovější cíl. Když je tam necháme, už je nikdy nedoženeme.“

Ministr zahraničí se posadil. Potřeboval kousek po kousku získat grémium na svoji stranu.

Slova se ujal senátor Price.

„V případě Rhosancaru je to tak, že sice kontrolujeme mořskou cestu do Luaby, ale východní mocnosti mají v rukou přístav. Což pro ně znamená, že tudy nemohou dostávat posily ani zbraně. My naopak máme možnost využít nějaký jiný přístav.“

„Takový nenajdete po celém pobřeží Rhosancaru,“ opáčil ministr zahraničí. „Pokud chceme propašovávat zbraně na lodích, museli bychom kotvit na otevřeném moři nebo u strmého pobřeží Makraburu. Muži od námořnictva mě poučili, že druhá možnost je nenápadnější, zato však nebezpečnější.“

„A co letiště?“

„Je také v rukou protivníka,“ odvětil ministr. „A ten ho také velmi vehementně využívá. Dennodenně tam přilétá pomoc a zásoby munice. Od ztroskotání pokusu Brualiho lidí vyhodit letiště do vzduchu mají nepřátelé stále větší převahu.“

Grémium se začalo mezi sebou hádat. Ministr nezasahoval. Usmíval se, a také si vyměnil s Charlesem Dawtonem pobavený pohled.

„Co od nás chcete?“ obrátil se nakonec senátor Howard na ministra. „Jistě už máte nějaký plán.“

Oslovený přikývl. „Správně. Mám plán. Přesněji: dva plány. Jeden s krátkodobou účinností, jeden střednědobý. První stupeň, uvolníme prostředky pro zřízení armády žoldáků. Myslím tak na dvě tři stovky optimálně vyzbrojených mužů.“

„Na které odborníky se chcete spolehnout, na lidi od CIA?“

„Původně jsem myslel na našeho agenta CIA v Luabě, ale toho dnes v noci uštkl had. Je mrtev!“

Ministr ukázal na Charlese Dawtona.

„Pana Dawtona všichni znáte. Víte, že disponuje několika špičkovými agenty, jejichž velkou předností mimo jiné je, že jejich činnost v žádném případě nelze spojovat s prací CIA. Což by, jak jistě chápete, nebylo za současné situace vhodné.“

V tomto bodě byli všichni přítomní výjimečně za jedno.

„Jak by přesně zněla vaše zakázka, kterou byste zadal Dawtonovým lidem?“ chtěl vědět senátor Price.

„Jednoduše. Měli by vyhodit do vzduchu letiště v Luabě a přerušit tak vzdušný most východních mocností.“ Ministr zahraničí očividně znervózněl.

„Žádný vedlejší úkol?“

„Co tím myslíte?“ Na ministrově čele vyvstala kolmá vráska.

„No, tak třeba: vyřídit jednou provždy Quebisiho, to se přece při takových příležitostech stává,“ pronesl senátor sarkasticky.

„V tomto směru můžete zůstat klidný. Takový úkol by Dawton nikdy nepřevzal.“

„To mohu jen potvrdit,“ přihlásil se tlouštík Dawton o slovo. „Neřídím žádnou vražednou mafii. Pokud by ale tato námitka měla ovlivnit směr vašeho rozhodnutí, jsem připraven vám věc potvrdit písemně. Ovšem mezi džentlmeny by mělo platit dané slovo.“

„Dovolte, abych se zasmál. Bylo by to poprvé, co by v tajných službách platilo čestné slovo. Ale přesto se nechám přemluvit. Nikoliv však kvůli vašim modrým očím, ale pro dobro věci.“

Tlouštík naznačil úklonu.

„Firma děkuje,“ řekl ironicky. „Je tu ještě někdo, kdo o nás pochybuje?“

Otázka chvíli visela ve vzduchu jako kámen, který se houpe zavěšen na jeřábu. Ale nikdo z přítomných nic nenamítal.

„Oukej,“ oddechl si ministr zahraničí, „tím zřejmě mohu dát do protokolu, že můj první požadavek byl jednohlasně přijat. Přejděme k bodu dvě: vybudování žoldnéřské armády.“

Vyvolal tím bouři nesouhlasu. Chvíli trvalo než se mohl opět ujmout slova.

„Z vaší reakce soudím, že byste chtěli, aby tato armáda vznikla v rámci US Army. Já mám ovšem v úmyslu odstartovat anonymní akci. Neutrální adresa, žádná upozornění na oficiální místa. Kdyby nás chtěl někdo obžalovat, potřeboval by důkazy. A právě ty my mu nedodáme.“

Charles Dawton se naklonil k Nelly Moorové.

„Myslím, že si následující hádky už můžeme ušetřit. Pojďte, Nel, musíme toho ještě hodně vyřídit.“

Mladá agentka přikývla a vstala. Když opouštěla jednací síň, provázely ji obdivné pohledy přítomných, což opětovně prokázalo, jak rychle se muži shodnou, jde-li o ženské půvaby a nikoli o politiku.

„Budou v Luabě při akci na letišti přítomni také Jerry Armstrong a Ole Eriksson?“ zeptala se krásná žena svého tajuplného nadřízeného u výtahu na chodbě.

Tlouštík přikývl.

„Už jsem je dokonce poslal napřed. Včera večer odlétali z New Yorku do Rhosancaru. Spolu s nimi letěli dva odborníci: jeden na výbušniny a druhý na Afriku.“

Nelly zůstala stát.

„A kde se k tomu spolku mám přidat já?“

„V mé kanceláři na Manhattanu, když půjde všechno podle plánu,“ usmíval se tlouštík.

„Cože? Chcete si ze mě dělat legraci?“

Charles Dawton objal ramena krásné ženy.

„Ale kdepak. Pro vás mám podstatně důležitější úkol. Vzpomínáte na toho agenta CIA, o kterém mluvil ministr? Prý ho náhodou uštkl had. Já jsem ovšem přesvědčen, že byl zavražděn.“

Nelly se na Dawtona překvapeně podívala.

„To je pouze vaše domněnka nebo máte nějaké důkazy?“

„Žádné důkazy. Jenom kriminalistický čich.“

„A jak vás to napadlo, že ten… jak se jmenoval?“

„Duke Green.“

„… že toho Dukea Greena zabili? V Africe se jistě stává častěji, že někdo umře na následky hadího jedu. Proč hned myslet na to, že byl zavražděn.“

Dawtonova tvář zůstávala chladná jako tvář Buddhova.

„Vadí mi místo, kde ho našli. Ležel v posteli jednoho svalnatého černošského chlapce.“

„V mužské posteli? Byl Green – na tohleto?“

„Naopak. Znám jeho osobní akta nazpaměť. Byl to nepolepšitelný sukničkář. Myslím, že ho dostal někdo z druhé strany.“

Nelly zůstala zase stát.

„Stručně a jasně řečeno: na velvyslanectví USA v Luabě mají mezi sebou zrádce.“

„Přesně tak,“ potvrdil tlouštík. „A vaším úkolem, Nel, bude tohoto zrádce najít.“

„Zbabělce čeká mnoho smrtí, odvážného jenom jedna,“ filozofoval Jerry Armstrong melancholicky a zíral přitom na rozbouřené moře.

Ole Eriksson mu poklepal na rameno.

„Není žádná ostuda onemocnět mořskou nemocí.“

„Ale zábava to taky není,“ odvětil smutně Prcek a opět obětoval Neptunovi. Ole soucitně pozoroval přítele. Jak tak visel přes zábradlí, s pleší naběhlou od námahy do ruda, se smrtelně bledou obtloustlou tváří, vypadalo to skutečně, že je v posledním tažení.

„Mám zavolat faráře?“ zeptal se Dlouhán.

„Táhni k čertu!“ zaklel Jerry a podnikl zoufalý pokus o nakopnutí blonďatého Huna.

„Dobrá, dobrá,“ řekl Ole a pustil se zábradlí. „To má člověk za to, že chce svému bližnímu pomoct a tráví s ním společně jeho poslední hodinku. Jdu na snídani. Jestli máš chuť, přijď taky.“

Pouhá zmínka o jídle tlouštíka ničila. Předklonil se a zavřel oči, aby nemusel koukat na pěnící se hladinu moře.

Ole se probojoval silným větrem ke kapitánskému můstku. Když za sebou zavřel dveře, řekl kapitánu Bulkovi:

„Pěkná nepohoda, tam venku…“

John Bulk přivřel oči a pozoroval horizont. Větrem ošlehaná tvář připomínala sochu. Nepohnul se v ní ani sval.

„To je jenom začátek,“ řekl se starostí v hlase. „Přijde bouře.“

„A co je potom to, co je tam teď?“

„To je jenom vítr z čepice“. Kapitán ukázal ven. „Vašeho přítele budeme muset uklidit, jinak ho to spláchne přes palubu.“

„Jemu by to v jeho současném stavu bylo asi jedno. Ale máte pravdu, dovedu ho dovnitř, jakmile se vypovídá.“

„Proč jste dál do Rhosancaru nepokračovali taky letadlem? Bylo by to rychlejší i bezpečnější. Když nás potká pobřežní hlídka, rozstřílí nás na cucky. Nebo si myslíte, že se na nás budou koukat, jak vykládáme zbraně pro jejich nepřátele?“

Bělovlasý kapitán sledoval moře.

„S našimi zavazadly bychom neprošli žádnou celní kontrolou. Nebo si umíte představit, že by nás vítali nějak obzvlášť srdečně, když vezeme několik kilogramů výbušniny, celý arzenál rozbušek a několik mil zápalných šňůr? Máme šanci jenom tehdy, když nikdo o naší přítomnosti neví. A když nás chytí na tom vašem člunu, budou nás mít za pouhé pašeráky… to by ještě šlo.“

John Bulk přikývl.

„Je to riziko. Co když Rusové a Kubánci už čekají u Makraburu? Co když nám chystají přivítání tam?“

„Za to riziko jste zatraceně dobře zaplacen,“ odpověděl blonďák klidně.

„Jo, ale váš velevážený mistr Dawton mi nedal možnost, abych odmítl.

V podstatě to bylo čistý vydírání, až na to, že prachy tentokrát dostal vydíranej.“

Ole Eriksson se pobaveně zasmál.

„Náš Buddha má svoje metody. Ale zabírají. Účel světí prostředky.“

Mezitím vichřice zesílila. Jerry Armstrong se pustil zábradlí a snažil se získat rovnováhu. Loď se zmítala ve vlnách. Prcek zaklel a vrátil se zpět k zábradlí. Pevně se ho chytil. Zdálo se, že se vzdal svému osudu.

Ole Eriksson vyšel na palubu, aby mu pomohl. Vítr se mu zařízl do obličeje. Obloha byla černá jako tuš.

Zatímco byl Prcek přilepen k zábradlí, přelila se přes něj zelenobílá vlna. Ole ho chtěl varovat, ale vichřice mu vyrvala slova z úst.

Kýl lodi se propadl do údolí mezi dvěma vlnami a vodní masa jej pak vynesla opět vzhůru. Kolem nich byla jen a jen voda. Ole cítil na jazyku sůl. Vyplivoval ji.

Loď vystřelila vzhůru rychlostí, která naháněla strach. Nejistými, potácivými kroky se Ole vydal ke svému příteli. Síla vlny shodila Jerryho z paluby. Ale stále ještě se držel zvenčí zábradlí. Tvář prozrazovala strach a námahu. Cosi křičel, ale Ole mu nerozuměl.

Dlouhán viděl další vlnu, která se na ně řítila. Musel Jerrymu rychle pomoci, jinak bylo zle. Blonďatý Hun se vrhl kupředu, sklouzl po mokré podlaze, zapřel nohy o zábradlí a oběma rukama sáhl po Prckovi, jenž byl už téměř bez sebe strachem. Nakonec to Ole přece jen dokázal.

Když na ně padla další hora vody, muži mimoděk vykřikli. Ole držel přítelovy paže železnou silou. Voda si je chtěla vzít s sebou. Ale marně.

Když opustila palubu, zvedl Ole Jerryho zpět nahoru. Chtěl si ho hodit přes rameno, ale vichřice je porazila. Tak ho za sebou táhl jako pytel brambor. Kapitán jim pomohl právě včas, aby je nezasáhla další vlna.

Jerry Armstrong pod sebou cítil houpající se podlahu. Vzduch byl nedýchatelný. Udělalo se mu zase hrozně špatně. Musel ven. Namáhavě vstal. Dlouhán mu pomáhal. Když otevřeli dveře, spatřili, že bouře je už na ústupu.

Jerry se posadil a opřel se o kapitánský můstek. Zalil ho pocit štěstí. Opět začínal mít radost ze života.

Když ale otevřel oči, málem se mu zastavilo srdce. Viděl příď rychlého člunu, rozrážející vodní hladinu. O chvíli později k nim vítr donesl klepání dieslového motoru. Pak spatřil na palubě toho člunu dělo. Ta věc mířila přímo na ně. Muž, který ho obsluhoval, se díval jejich směrem. Tvářil se výhrůžně.

Dveře přístřešku na kapitánském můstku se otevřely. Bělovlasý kapitán vystrčil hlavu.

„Tak už je to tady,“ pronesl směrem k Olemu. „Jestli nám vlezou na loď, tak zažijeme masakr, kterej nikdo z nás nepřežije.“

„Pak tomu musíme zabránit,“ řekl blonďatý dlouhán klidně a stáhl se zpět, aby na něj zvenčí nebylo vidět.

„Na dvě minuty ty hošíky zdržte, o ostatní se postarám já osobně.“

*

Inzerát vyšel přes dva sloupce v nabídce pracovních míst ve „Washington Star“ a ve „Washington Post“.

Hledají se veteráni – zkušenosti jako saniťáci a technici, s chutí cestovat. Telefon 277–1938.

U Larryho E. Mitchella, 36tiletého bývalého vojáka v Mount Ranieru nedaleko hlavního města Spojených států od té doby sluchátko telefonu nevystydlo. Více než 200 většinou černých Američanů se zkušenostmi z Vietnamu se hlásilo do služby. Během necelých dvou týdnů mohli přesně dle Mitchellova očekávání opustit USA. Cíl cesty: Rhosancar.

Američtí žoldnéři pro Rhosancar se měli spojit zhruba s 200 Angličany a Skoty, kteří byli připraveni se na cestu do Afriky vydat následující středu.

K zájemcům, kteří Mitchellovi předkládali ohmataná potvrzení o propuštění z armády, patřili poslíčci, nemocniční zřízenci, příležitostní dělníci, dokonce i jeden washingtonský policista – a nejčastěji nezaměstnaní. Podmínky byly lákavé: 1500 dolarů žoldu měsíčně, z toho 500 hotově na ruku a 1000 na švýcarské bankovní konto.

Už třetí den po zveřejnění inzerátu se u Mitchella objevil novinář z „Washington Post“, což jsou ve Státech noviny, o kterých se říká, že slyší trávu růst. Jejich reportér se nezdržoval žádnými dlouhými úvody.

„Kdo vás financuje?“ chtěl vědět.

Mitchell se zašklebil.

„Letenky platí Kongres pro rasovou rovnost. To je společnost se sídlem v New Yorku. Kdo nebo co to je, se mě nesmíte ptát.“

„Dobrá, let tedy platí Kongres. Ale od koho dostáváte prachy? Nebo jste snad idealista?“

„Jistě, jsem“ křenil se Mitchell.

„Nebyl bych moc překvapenej, kdyby za tím stála CIA. Kdo jinej by si taky tohle moh dovolit?“ udeřil reportér.

Mitchell se rozesmál.

„To je bezvadný, kolik vy pisálci máte fantazie. Já na vašem místě bych si ale raději moc rozmyslel, co napíšu, když mi scházejí důkazy.“

„Tak nevím, jestli jsem se nepřeslechl, ale nebylo ve vašem hlase náhodou něco jako hrozba?“

„Sjeďte výtahem o patro níž, tam má ordinaci jeden výtečnej ušař. Řekněte mu, že vás posílám. Udělá vám přátelskou cenu.“

Reportér se dlouze kousal do rtu a nutil se k důležitému rozhodnutí.

„Dejte mi jeden ten náborový formulář!“ požádal pak chraptivě. „Byl jsem ve Vietnamu a mám chuť cestovat.“

Mitchell přivřel oči. Beze slova posunul reportérovi přes stůl jeden formulář a pak sledoval, jak tam hůlkovým písmem uvádí své jméno. Frank Metrano.

„Co si vod toho slibujete?“ zeptal se Mitchell a přelétl očima žádost, aby zjistil, zda je správně vyplněna.

„Když budu mít štěstí, tak prvotřídní reportáž.“

„A když smůlu, tak smrt,“ dodal starý voják chladně. „Na to jste taky pomyslel?“

*

Paluba mateřské letadlové lodi byla jako vymetená. Stál na ní pouze vrtulník, ke kterému Nelly kráčela.

Dveře vrtulníku kdosi zevnitř otevřel a podal pak Nelly pomocnou ruku při nastupování. Nelly naskočila a sedla si vedle pilota. Byla ráda, že je v závětří.

Vrtule se začaly točit. Pilot se ohlásil.

„Bláznům se nemá odporovat,“ ozval se hlas důstojníka z velínu. Vrtulník se pomalu zvedal a pak zabočil doleva nad moře.

„Je to teda nesmysl, co chcete dělat,“ řekl pilot k Nelly a sevřel rty. Vítr si s vrtulníkem pěkně pohazoval.

Nelly musela uznat, že má pravdu. Věděla, do jakého nebezpečí jde. Ale dělala to dobrovolně. Měla se nepozorovaně dostat do Luaby. Charles Dawton myslel při přípravě na všechno, ale na vítr ne.

Pilot kontroloval radiokompas a výškoměr.

„Jestli jsem letěl správně, měl by být Morning Star přímo pod námi,“ vykřikl a vletěl do mraku. Dlouhé vteřiny letěli mléčnými mraky a neviděli nic. Potom spatřili rozbouřené moře, ale Moming Star nikde.

„Snad se nám ta lodička nakonec nepotopila?“ žertoval pilot a slétl s vrtulníkem níž. „Tak si myslím, že se na vás vaši kámoši vybodli.“

„Disponujete úžasně osvěžujícím humorem,“ pravila Moorová a sáhla po infradalekohledu. Pozorovala rozvlněné moře a po chvíli objevila o kus dál od smluveného místa rybářskou loďku, se kterou si bouře pohazovala jako s dětským balónkem.

„Támhle jsou,“ řekla a ukázala příslušným směrem k nim. „Takže se ani nepotopili, ani neutekli.“

Pilot se zasmál.

„To je fajn, vědět, že jsou na světě ještě jiní blázni než jenom já. Tihle se pro změnu nechaj radši sežrat rybama než aby porušili domluvu.“

Na palubě loďky stáli tři muži a zírali nahoru. Čekali na shození lana, které měli chytit a pevně držet, aby ten, kdo se bude z vrtulníku spouštět dolů skončil opravdu na palubě a ne ve vlnách.

„Neměnil bych s váma,“ řekl pilot a znělo to upřímně. „Ale slibuju vám, že si vás vyzvednu kdekoliv, kde si budete přát.“

„Díky, beru vás za slovo.“

Nelly odstrčila dveře. Síla větru ji málem vrazila zpět do kabiny. Vrtulník se povážlivě naklonil. Pilot zareagoval rutinovaně a srovnal ho. Zároveň ho natočil tak, aby otevřené dveře byly v závětří.

Agentka uchopila stočené lano, které leželo vedle dveří a bylo připevněno ke konstrukci vrtulníku. Mezi prsty ho spouštěla dolů. Za několik málo okamžiků bude její život záviset na tomto laně a na šikovnosti pilota i mužů tam dole.

Ale vítr lano strhával daleko od loďky. Nelly ho znovu vytáhla a na jeho konec upevnila několik těžkých montážních klíčů. Tentokrát už to s nasměrováním lana dopadlo trochu lépe.

Muži z paluby ho usilovně lovili, hmatali po něm, ale jako na potvoru ho stále míjeli.

„Musím ještě níž,“ oznámil pilot. Byl napětím úplně bílý ve tváři.

Pak se to konečně podařilo. Klíče na konci lana přeletěly mužům nad hlavami. Sklonili se a při příštím „přeletu“ lana jeden z nich jeho konec zachytil. Ostatní dva se na lano pověsili a pak ho napnuli.

„Good bye!“ vykřikla Nelly a vyhoupla se z kabiny. Nohama tlačila proti lanu. Přehmatávala rukama a pomalu klesala dolů. Za chvíli byla deštěm promáčená až na kůži.

Lano se jí zařezávalo do dlaní. Třáslo se. Nelly se podívala nahoru a pak dolů. Polovinu cesty měla už za sebou. I když měla ruce rozedřené a bolela ji únavou ramena, nesměla si dopřát pauzu, protože by tím ohrožovala životy všech zúčastněných.

Kousek po kousku se blížila ke konci strastiplného sestupu v dešti, zimě, větru a tmě. Konečně už ty muže pod sebou rozeznávala a cítila jejich dlaně, jež jí pomáhaly.

„Vítejte na palubě!“ řekl jeden z nich a podal jí pravačku. S díky ji stiskla. Pak se naposledy podívala za odlétajícím vrtulníkem, zamávala mu a už měla oči jen pro své nové okolí.

Rybářský člun měl kapitána a tři muže posádky. Na pohled to byla velmi stará loď, ale jenom na pohled. Americká tajná služba ji vybavila motorem rychločlunu. Ryby tahle loď nelovila a když, tak jen jako maskovací manévr.

„Pojďte do podpalubí,“ řekl jeden z mužů hlubokým hlasem. Byl to starší rybář tmavé tváře s prošedivělou bradkou. On a kapitán byli běloši. Druzí dva muži byli černí, ale také s překvapivě světlou pletí.

„Přinesu vám deku a něco teplého k pití.“

„To je fajn,“ oddechla si Nelly a sledovala toho muže na křivých nohou. Toužila po klidu a po spánku, ale bála se vichřice, která sílila. „Dojedem do přístavu v Luabě ještě včas, dřív než vypukne bouře?“

Rybář pokrčil rameny.

„Kdo ví,“ odpověděl neurčitě. „Když se vítr točí, může se během zlomku vteřiny rozpoutat peklo. Ale jestli to vydrží takhle, zvládneme to v pohodě. Ale proč si dělat hlavu s něčím, nač stejně nemáme vliv?“

Nelly zůstala v kajutě sama. Káva byla horká jako peklo a černá jako noc. Usrkávala malé doušky. Pak se úplně svlékla a zabalila se do teplých dek. Ve chvíli, kdy si lehla, usnula.

V polospánku měla pocit, že ji někdo pozoruje. A pak se ten pocit stal jistotou. Nějaký tichý hlas řekl: „Nech ji ještě spát! Stačí, když ji vzbudíme, až budeme v Luabě.“

Na tom by samo o sobě nic nebylo. Přesto se Nelly na chvíli zastavilo srdce.

Protože ten hlas mluvil rusky!

*

„Zastavte, jdeme na palubu!“ křičel kdosi do megafonu z lodi pobřežní hlídky.

Bělovlasý kapitán vyšel z můstku, přiložil dlaně k ústům, udělal z nich trychtýř a cosi jim italsky odpověděl. Jerry Armstrong spoustě z toho rozuměl, ale celkový smysl mu unikal. Byla to slova jako bambino, mamma mia, bueno, fontana di trevi, vino tinto a bella Roma. Jerry se nedokázal zbavit podezření, že ani sám kapitán netuší, co říká.

Na strážní lodi zavládly rozpaky. Taky ničemu nerozuměli. Muž s megafonem zopakoval příkaz, aby ihned zastavili loď. A kapitán si znovu seřazoval italsky znějící slůvka a křičel je směrem ke druhému plavidlu.

Že se muži na strážní lodi nedali zmást, bylo po chvíli jasné.

Zazněl přísný rozkaz a muž u děla otočil hlaveň. Následovala ohlušující rána a před kýlem rybářské lodi vystříkl gejzír, jak explodovala střela z kanónu. Pak se hlaveň stočila a namířila přímo na neposlušnou loď.

„Co je?“ zasyčel kapitán k Ole Erikssonovi. „Můžu tu džunku už zastavit, nebo mám nechat pány odnaproti pokračovat ve střeleckejch cvičeních?“

Ole si ještě překontroloval svoje věci a pak kývl.

„Zastavte, jsme připraveni!“

V ruce měl nějakou plechovou krabičku. Ve druhé držel nůžky. Když se strážní loď otřela o jejich levobok. Uvolnil chemickou třívteřinovou roznětku a krabičku hodil na palubu druhé lodi. Téměř zároveň mrštil Steve Johns odjištěný granát nepřátelům na kapitánský můstek a Richard Bowler sestřelil muže u palubního děla. Kapitán sáhl za dveře pro samopal a vypálil dávku na samopalníka ze strážní lodi, který vyvalil oči, překotil se přes zábradlí a zřítil se do moře.

Jerry Armstrong pozoroval situaci s otevřenými ústy. Pak si konečně uvědomil blízkost nebezpečí. Lehl si na břicho. Právě včas, aby nebyl stržen explozí z paluby strážního člunu, který ihned zachvátily plameny.

Nad člunem stoupal černý dým.

Pomaličku a otřesen detonací se Jerry zvedal z prken paluby. Zůstal stát. Třásl se. Jeho první reakcí byl údiv. Nechtělo se mu věřit, že to, co viděl, bylo dílem výhradně jednoho ručního granátu a dvou tyčinek dynamitu v plechové krabici.

Strážní člun se potápěl. A potápěl se rychle. Oleho podomácku vyrobená bomba musela utrhnout dno pod strojovnou. Z trupu potápějící se lodi vybuchovaly nádrže s pohonnými hmotami. Ze strojovny stoupal dým a za ním se valily plameny.

Ale pak zasyčela voda a bylo po všem. Trup se potopil. Na hladině zůstaly pěnivé víry a olejové skvrny. Jen pár ohořelých prkének označovalo místo, kde se ztratila štíhlá strážní loď.

Kapitán pašeráků zbraní zpopelavěl. Události posledních minut ho zaskočily víc než čekal. Plaše pohlížel na blonďatého Oleho, jenž s ledovým klidem balil nádobíčko, kterým dal dohromady bombu, a na Johnse, jenž právě vytahoval z krabičky cigaretu. Pak spatřil vyjevený pohled Jerryho Armstronga a pochopil, že není se svými pocity sám.

Samopalník byl první člověk, kterého kapitán v životě zabil.

Steve Johns, expert na Afriku, se postavil vedle Erikssona.

„Tak to nám eště vyšlo,“ řekl.

Ole přikývl.

„To byla jen jedna ze zkoušek připravenosti, které na nás čekají. Příští už budeme muset absolvovat bez rámusu, ne jako teď.“

Richard Bowler mu dal za pravdu.

„Další rachot je naplánovanej až na letišti. Do tý doby si budeme hrát na myšičky.“

„To nechte na mně“ pravil africký expert. „Já vás tak šikovně provedu buší, že si vás spletou s antilopama. Pak ukážeš, co umíš s výbušninama, Richarde.“

Bowler se jen zakřenil.

Ole jim vzal slovo.

„Balíme, pánové. Ke skalám u Makraburu už to není daleko. A máme ještě dost věcí, o kterých se musíme dohodnout. Každej detail musí opravdu sedět. Pro nás neplatí, že špatná generálka znamená dobrou premiéru. Buď nám vyjde všechno nebo nic.“

Stefanie Newmanová si byla jista, že ji nikdo nesledoval, když vešla zadním vchodem do budovy ruského velvyslanectví. Za dveřmi čekal plešatý černoch, aby jí otevřel tajné dveře do soukromých místností velvyslance.

„Díky, Ali,“ řekla Newmanová a s rozhoupanými boky vstoupila do Zajcevovy pracovny.

Byla to vysoká místnost, spartánsky zařízená. Vyslanec nekladl na podružné věci důraz a zálibu v přepychu považoval za projev slabosti.

Teď vzhlédl od svých papim ke krásné dívčí tváři. Krátce přikývl na pozdrav a usmál se: „Není pro vás příliš nebezpečné sem chodit, má drahá?“

Stefanie mávla rukou.

„Vím, co dělám. Umím vycítit nebezpečí. Kvůli tomu jsem ostatně tady. Snad si nemyslíte, že jsou Američani tak naivní, aby si nechali namluvit, že dvě takové porážky přišli jenom náhodou? Jakmile se jejich tajná služba dozví, že se ‚Morning Star‘ s jejich agentkou potopila a že strážní člun zajal pašeráky zbraní, budou okamžitě čuchat zradu.“

Starý velvyslanec chvíli přemýšlel.

„Chápu, kam míříte. Ale bohužel vám musím sdělit, že mám v těchto věcech od svých nadřízených přesné pokyny. Ani kdybych chtěl, nesmím vás v tuto chvíli nechat opustit Luabu.“

„Co to má znamenat? Snad si nemyslíte, že pro vás budu dělat špinavou práci, a vy mě pak hodíte na zem jako horkou bramboru?“

Zajcev se rozpačitě usmál a přejel si dlaní přes bohaté stříbrné vlasy.

„Vidíte to špatně, nechceme vás nechat padnout. Naopak potřebujeme vás teď víc než předtím, protože i přes vaše přesné informace se nám nepodařilo zajistit pašeráky těch zbraní. Vinou bouře k nim dorazila pouze jedna strážní loď, ty druhé dvě zahnala vichřice.“

„Amíci vašim člunům unikli?“

„Ještě hůř. Pravděpodobné šel náš člun ke dnu. Měli jsme s ním rádiové spojení, které ráz na ráz utichlo. Musíme tedy počítat s tím, že americká akce pokračuje. A dokud přesně neznáme jejich záměry, musíte nám za všech okolností pomáhat, slečno Newmanová.“

Krásná špiónka bubnovala prsty o stůl a pak se na Zajceva zadívala.

„V pořádku,“ řekla, „ale jen když mi dáte slovo, že mě nakonec uklidíte někam do bezpečí.“

Šedovlasý velvyslanec se zvedl ze židle a podal dívce pravačku.

„Na to se spolehněte.“

Ve dveřích se Stefanie ještě jednou otočila.

„A co se vlastně stane s agentkou, co ji naši lapili na ‚Morning Staru‘?“

„Nejdřív ji donutíme mluvit a potom ji donutíme mlčet,“ odpověděl velvyslanec dvojsmyslně a opět se sklonil nad své papíry.

‚Morning Star‘ bojovala proti vichřici. Déšť bubnoval na palubě nad Nellyinou hlavou. Hromy stíhaly blesky. Nelly se zachumlala do dek a zavřela oči.

Jeden z černochů otevřel dveře kajuty a vstoupil. Přinášel hrnek s kávou a obložený chléb na papírovém talířku. Postavil to na stůl. Nelly pod lampou spatřila jeho tvář. Vypadala dobrácky.

Černý námořník se bojácně ohlédl ke dveřím a pak se rychle sklonil nad ležící ženou:

„Jste v nebezpečí!“ zašeptal naléhavě. „Tohle není pravá osádka ‚Morning Star‘! Tihle chlapci vám nechtějí dobře!“ A než se Nelly mohla na něco zeptat, vypadl rychle ven a zamkl dveře zvenčí.

Nelly se vztyčila a naslouchala bouři. Momentálně se nemusela ničeho obávat, protože posádka měla plné ruce práce se zvládnutím lodi. Nebezpečné to bude, až přistanou u mola v přístavu hlavního města.

Mladá agentka vyklouzla z postele a bosky přeběhla k židli, na níž se jí sušily svršky. V kajutě bylo chladno a nepříjemně. Zaváhala, než si navlékla promočené věci, ale pak se náhle rozhodla. Jakmile se její pleti dotkla mokrá látka, rozcvakaly se jí zuby. Ale radši pořádnou rýmu než smrt, pomyslela si.

Dveře byly z pevných prken. I zámek sem museli dát dodatečně. Avšak za pomoci tyče, kterou Nelly vymontovala z konstrukce, ani to nebyl problém.

Agentka prohledala ostatní kajuty, zda nenajde nějakou zbraň, nebo alespoň něco, pomocí čehož by se mohla bránit. Ale bezúspěšně. Pak vyšla na chodbu, postavila se pod výstup na palubu a poslouchala, zda uslyší hlasy. Vichřice ale přehlušovala všechny zvuky.

Vtom za ní něco zarachotilo. Nelly se prudce otočila a postavila se do obranného karatistického postoje.

Byl to ale jen plechový kbelík, který nevydržel houpání a odněkud vypadl. Bylo to z kabiny vpravo.

Nelly se řádně rozhlédla, než se k pootevřeným dveřím kabiny vydala. Když stála těsně u nich, zaslechla zasténání. Znělo tak upřímně a bolestně, že Nelly nezaváhala ani vteřinu. Otevřela zprudka dveře. Uvnitř ležel muž s prostřelenou hrudí. Krev mu tekla z nosu i z úst. Nelly polkla, ale sebrala se. Sténající muž nepotřeboval soucit, ale pomoc. Pokud tu ještě nějaká byla možná.

Nelly raněného opatrně nadzdvihla a odtáhla ho k lůžku. Položila ho do spodní kóje. Pak mu podložila záda polštářem tak, aby se nemohl udusit. V duchu nadávala, že mu nemůže pomoci účinněji. Ale zachránit by ho mohl jen chirurg, jenž by měl k dispozici několik litrů krve. Ten muž jí prostě už ztratil příliš mnoho.

Nelly k němu poklekla.

„Jak se to stalo?“ zeptala se.

Muž měl zavřené oči a nedával najevo, zda ji slyší. Zakašlal. Nelly utrhla kus prostěradla a otřela mu krev. V tu chvíli otevřel oči. Nelly zopakovala otázku.

„Vím, co – mají v úmyslu,“ pronesl trhaně v dalším záchvatu kašle. „Chtějí zabránit – příjezdu naší agentky – do Luaby.“ Muž se odmlčel a několik minut lapal po dechu. Pak mluvil dál. „Musí být – na velvyslanectví – musí být – zrádce. Jinak nikdo – nikde nic – nevěděl.“

„Co se stalo s ostatními muži posádky?“

„Všichni zavražděný. Byl jsem – v podpalubí, slyšel jsem jen – střelbu. Našli mě až – když jsme byli na moři – v bouři.“ Jeho hlas slábl. Nelly musela přiložit ucho až téměř k jeho ústům.

Náhle se raněný něčeho lekl, zdálo se, že se dívá skrz Nelly. A pak řekl zvláštním jasným, pronikavým hlasem: „Pozdravuje – mojí ženu – ode mě.“ A hlava mu klesla ke straně.

Muž byl mrtev.

Když za sebou zavřela dveře kabiny, byla pevně rozhodnuta, že musí něco podniknout.

Cesta vzhůru po žebříku byla nebezpečná. Ale Nelly ji risknula. Chtěla se někde na palubě schovat, i když zuřila bouře, protože v podpalubí byla jako v pasti.

Tu ránu víc tušila než cítila. Otočila se a skočila ze schodů dolů. Praštila se o zábradlí a dopadla dole na podlahu. Nějaký muž se nad ní zapotácel, jak ji minul a železná tyč, kterou držel, udeřila do dřevěného obložení. Útočník vztekle zaklel.

Agentka se odkulila stranou. Spatřila v mužově ruce lodní hák. Jeho tvář byla znetvořena vztekem, cenil na ni zuby.

Nelly proti němu vyrazila karatistickým kopem. Ale, bohužel, minula. Pak zase hned zasvištěl jeho hák. Nelly instinktivně ucukla.

Hák se zabodl do dřeva. Třísky lítaly, muž s bručením hák uvolňoval. Moorová chtěla uhnout stranou, uklouzla a upadla na záda. V zoufalé snaze bránit se háku nohama kopala kolem sebe. A pak se muž objevil přímo nad ní.

Oháněl se hákem jako kladivem. Nelly ho vyděšeně sledovala a bylo jí jasné, že pokud se nestane zázrak, bude v příští chvíli po ní.

Doslova v poslední chvíli se nad útočníkem vztyčil stín, odstrčil ho a praštil s ním o zábradlí. Byl to onen černý námořník, jenž Nelly v kabině varoval.

Podal agentce ruku. Chytila ji a vstala.

„Skočit přes palubu,“ zašeptal námořník. „Luaba na pravoboku – rychle!“

Tlačil agentku zpět k žebříku.

Než Nelly znovu vyšplhala nahoru, ještě se otočila. Spatřila onoho hrůzného muže s hákem, jenž se jako pružina odrazil od zábradlí a obě kolena prudce zaryl černochovi do zad. Nelly vykřikla, ale zároveň pochopila, že její varování přichází pozdě.

Vrah chytil námořníka za vlasy a strhl mu hlavu dozadu. Černý muž tápal kolem sebe, ale vtom už vzduchem zasvištěl hák a zabořil se mu do hrudi.

„Utíkejte!“ byla jeho poslední slova, pak se mu podlomily nohy a spolu se svým vrahem se zřítil k zemi.

To vše se odehrálo během několika sekund, jako ve zlém snu. Agentka zahlédla vrahův pohled a ten jí vrátil chladnokrevnost.

Bouře venku zuřila nezměněnou silou. Nelly viděla kormidlo. Zápasili s ním dva muži. Vlny připomínaly vysoké pohoří. Nelly se otřásla, když si uvědomila, že do nich musí skočit, ale neměla jinou volbu.

Voda ji pohltila. Byla jako led. Nelly se znovu vynořila. Loď tančila ve vlnách nalevo od ní. Viděla ji jen na zlomek vteřiny a pak ji pohltil další vodní příval. Ohně majáků přístavu Luaba nebyly v tom psím počasí vidět vůbec.

*

Záchranný člun se houpal u boku lodě. Ole Eriksson se přidržoval provazového žebříku a druhou rukou dával záchranu sestupujícímu Jerrymu Armstrongovi.

„Drž člun pořád kousek od boku lodi, pak můžu pomáhat při nakládání,“ řekl Ole a Jerry na to slabě přikývl. Byl zase sýrově bledý ve tváři a také se úměrně tomu cítil.

Když naložili zbraně, potraviny a další materiál do loďky, dorazily dolů ještě dvě dřevěné bedny. S očividnou opatrností přenesl Ole jednu ke kýlu a odložil ji tam. Bedna byla středně velká a byla pobitá mosaznými pásky.

„Neseš čerstvý vejce?“ zeptal se Jerry se zájmem.

„Ne, trinitrotoluen, TNT. A taky trochu amatolu a několik tyčinek dynamitu, dále ruční granáty, výbušné kapsle a rozbušky všeho druhu,“ odpověděl Dlouhán s úsměvem. „Kdybych s tím zakopnul, věděl bys rychlejc, než by ti bylo milý, jaký je to být ptáčkem, tím malým zpěváčkem.“

Jerryho tvář se zbarvila dozelena.

„A ty krámy máme sebou tahat přes celej Rhosancar?“ zeptal se vyděšeně.

„Jen si hned nenadělej do kalhot,“ ušklíbl se jeho partner a vzal z rukou mohutného Richarda Bowlera druhou bednu. „Tahle obsahuje dokonce nitroglycerin. Takže by stačilo, abych teď pořádně zakašlal a vyletíme do vzduchu.“

Ještě než blonďák bednu uklidil na záď, Prcek už stačil omdlít. Ole hmátl po žebříku, aby loďka neuplavala. „Ani jsem mu, chudákovi, nestačil říct, že jsem se splet. Nitróglycerin nemáme, ten se nedá dost dobře takhle transportovat.“

Jerry poslední slova přece jen zaslechl. Popadl nějaký balíček, co měl po ruce a mrštil jím po Olem.

„Já tě naučím dělat blbý fóry!“

Když se objevil kapitán, přestali s tím.

„Pospěšte si! Nebo tady budeme přezimovat?“ bručel bělovlasý muž a s obavami sledoval bedny. „Chci vocaď vypadnout, než to tu začnou pročesávat kvůli tý ztracený strážní lodi.“

„Už jsme hotový, kapitáne,“ řekl Ole spokojeně. „Podáme si na rozloučenou ruce a na viděnou v pekle!“

„To jsem sám zvědav, kdo z nás se do něj dostane dřív,“ pravil Steve Johns a vyhoupl se do loďky.

„Oukej, tak se dohodneme, že kdo se tam dostane první, dá těm dalším chladit nějakej drink.“

Záchranný člun odrazil. Bowler a Eriksson veslovali. Za chvíli byli už daleko od lodi. Viděli jen maličkou postavičku kapitána, pak se k nim loď otočila zádí a plnou parou vyrazila z místa činu.

Pobřeží před nimi bylo téměř po celé délce složeno z kolmých, do moře prudce spadajících skalnatých stěn. Ranní slunce je zabarvovalo doruda. Dlouhán vyhlížel nějaké písčité místo, kde by mohli přistát, ale všude trčely jen ty kolmé skály přímo do moře.

Blikající světlo jim pak ale signalizovalo, kde to vhodné místečko je. Uvítací výbor je navigoval z vrcholku jedné skály exaktní morseovkou.

Moře bylo ještě značně neklidné. Bylo zapotřebí hodně síly a hlavně šikovnosti, aby tak velký člun vmanévrovali správným směrem.

Zdálky nebylo ono vhodné místo k přistání vidět, ale když se dostali do vzdálenosti asi deseti yardů od skalní stěny, spatřili, že tam je úzký proužek pláže, u které se dalo relativně bezpečně přistát. Ole dával rozkazy. Johns seděl u kormidla. Prcek trčel vpředu a Bowler napínal svalstvo. Všichni věděli, že přistání musí vyjít přesně, jinak jim hrozilo, že se rozbijí o skály.

Když se přiblížili k pobřeží, pádlovali pokud možno v protisměru, aby jimi vlny nemrštily o břeh jako bezvládnou loutkou.

A pak už přišla jejich příležitost. Ole si spočítal, že každá třetí velká vlna ten úzký pruh písku zaplaví. Museli se takovou třetí vlnou nechat vynést na břeh a až voda odteče, loďku rychle zabezpečit, aby ji další příval vody nestrhl zpět na moře.

Když se do toho pustili, nejprve to hrozivě zapraštělo. Jakoby se měli rozlomit. Jerryho Armstronga to vyhodilo z loďky, praštilo to s ním o skály, ale pak už přistál na písku.

Duchapřítomně chytil za jedno z vesel a křečovitě se ho držel. Pak vedle něj naskákali na zem i ostatní a stáhli loďku na písčinu.

V přívalu vln se znovu projevila síla a odvaha těchto mužů. Vydrželi.

Z vrcholků skal visela dolů lana, zakončená háky, uzpůsobenými velikosti úchytů na ocelových a mosazných pásech, kterými byly pobity bedny s vybavením. Muži pracovali rychle a spolehlivě. Další příval vody už bedny nezasáhl. Muži z vrcholku skály je bezpečně vytahovali nahoru.

„Musíme utopit loďku!“ křikl Jerry a ztěží přitom popadal dech. „Ještě pár kelímků té bláznivé vody a máme z ní třísky. A z nich se dá snadno vyčíst, že jsme tu byli.“

Bowler přikývl.

„Chyťte to, podržíme ji.“

Ve čtyřech loďku podrželi a postrčili k další vlně. Během okamžiku byla plná vody a klesla ke dnu. Odliv vodní masy ji stáhl na hloubku.

Stáli po pás v rozpěněné vodě. Lana opět popadala dolů. Ale teď na nich nebyly háky, nýbrž kožené smyčky, do nichž se muži mohli postavit. O pár vteřin později byli už taženi nahoru. Jen chvíli předtím, než další obrovská vlna udeřila do skal.

Muž, který je nahoře přivítal, měl na sobě uniformu majora. Jeho tvář byla unavená, jakoby už několik dní neviděl postel a ani nezamhouřil oka. Major se přesto usmíval.

„Jaká byla koupel?“ zeptal se.

„Velmi osvěžující,“ odvětil Ole Eriksson. „Vy jste major Alves Cordoso?“

Muž v uniformě se stále ještě usmíval.

„A co byste dělal, kdybych nebyl Cordoso, nýbrž Quebisi, vůdce lidového hnutí za osvobození Rhosancaru?“

Ole Eriksson reagoval bleskurychle. Než tomu mohl některý z okolních vojáků zabránit, chytil majora za krk a zamával s ním. Stál náhle za ním a držel ho pevně za krk.

„Pak byste byl ve zlomku vteřiny mrtvej muž,“ odpověděl Dlouhán na položenou otázku.

*

Velvyslanec USA v Rhosancaru popleteně zíral na mladou ženu, která před ním stála. Vypadala, jakoby se právě vykoupala. Šaty na ní byly přilepené, mokrá blůza obepínala její báječně stavěné tělo, tak těsně, že vystavovala na odiv krásná ňadra se vším všudy.

Nelly Moorová si všimla mužova pohledu a usmála se.

„Slušná žena nemá nic, co by musela skrývat,“ řekla. „Jmenuju se Nelly Moorová. Myslím, že jste na mě čekal.“

Diplomat sáhl nervózně po svých brýlích a vyčistil si je.

„Nepočítal jsem s tím, že se objevíte v bouři. To byla ryzí sebevražda.“

„Jak vidíte, ještě žiju. Ale pojďme raději rovnou k věci. Je jasné, že na velvyslanectví máte zrádce. Pro začátek budu vycházet z předpokladu, že jím nejste vy.“

Velvyslanec se chystal protestovat, ale Nelly jej gestem zastavila.

„Ušetřte si řeči. Nic věci nepomůže, když budete protestovat proti tomu, že říkám pravdu. Mohu vás ujistit, že na to jdu bez předsudků. Tím pádem však musím podezřívat každého bez ohledu na postavení. Je to jasné?“

Montgomery Ryan, velvyslanec USA, na to přikývl.

„Z vašeho pohledu máte jistě pravdu, dovolte ovšem, abych namítl…“

„Je mi líto, pane, ale v téhle věci nesmíte nic, snad jen kromě toho, že mi budete nápomocen.“

Ryan se zahleděl do podlahy.

Nelly položila mírně zrozpačitělému muži ruku kolem ramen.

„Nic ve zlém. Uvidíte, jak si budeme rozumět, až se tahle ošklivá kapitola uzavře. Tak, a teď prosím osobní doklady všech zaměstnanců velvyslanectví, ale komplet, prosím. Včetně pradlen a uklízeček, co chodí vypomáhat o dovolených. Mezitím se vykoupu a převléknu. Požádejte vaši sekretářku, aby mi půjčila nějaké šaty. Moje vlastní vybavení se bohužel dostalo do cizích rukou.“

Montgomery Ryan stiskl jedno tlačítko na telefonu. Trvalo pár vteřin, než se otevřely dveře. Vešla žena, která byla jednou z těch, pro něž se běžně používá označení vamp. Koketní úsměv na rtech Stefanie Newmanové udělal však místo neproniknutelnému výrazu, jakmile před vyslancovým stolem spatřila stát Nelly Moorovou.

Agentka se postarala o vzájemné představování. Vykročila ke Stefanii. Její úsměv byl doslova ztělesněním přátelského přístupu ke světu a všem živým tvorům na jeho povrchu.

„Jsem Nelly Moorová, moje milá, nová úřednice velvyslanectví, určitým způsobem náhrada za Dukea Greena, za toho chudáčka.“

Pak teatrálně naznačila, v jakém stavu má šaty.

„Nešikovní veslaři. Podívejte, co mám na sobě. A to ostatní mi utopili i s loďkou. Vadilo by vám, kdybyste mi půjčila pár svých věcí? Máme takřka stejné postavy.“

„Ale jistě.“

Stefanie Newmanová se nutila do přívětivosti, ačkoliv vypadala na všechno jiné, jenom ne na hodnou holčičku. Myšlenky jí skákaly v hlavě pátá přes devátou. Bylo jí jasné, že Nelly musí být absolutní jednička mezi agenty, protože jinak by jí mocipáni ve Washingtonu sotva svěřili tak závažný úkol, a taky by asi sotva unikla z nastražené pasti na ‚Morning Star‘.

Ta žena byla nepochybně nebezpečná.

Stefanie otevřela dobře vybavenou skříň se šatstvem.

„Prosím, poslužte si.“

„Nechci samozřejmě vaši laskavost zneužívat, ale nevadilo by vám, kdybych ještě předtím použila vaši koupelnu? V přístavu není právě nejčistší voda.“

„To je přece samozřejmé. Prosím tudy,“ ukázala Stefanie na otevřené dveře do koupelny. „Uvnitř je všechno, co budete potřebovat. Až budete hotová, vytočte, prosím, na telefonu číslo jedenáct, pak přijdu a ukážu vám váš pokoj.“

O pár vteřin později byla Nelly Moorová sama. Zatímco se pomalu svlékala, pozorně se po pokoji rozhlédla. Nic podezřelého zatím neregistrovala, ale nic takového ostatně ani nečekala. Byla to víceméně rutina.

Po dvaceti minutách vyšla nahá z koupelny. Přitiskla si k tělu zepředu ručník a šla po špičkách k zrcadlu. Tam ručník sňala a dlouze se prohlížela. Byla se sebou spokojena.

Kroutila se před svým obrazem, jakoby se nemohla toho pohledu nasytit, ale ve skutečnosti se v zrcadle snažila rozeznat podobu muže, jenž ji sledoval za oknem z balustrády, která jako dlouhý balkón obepínala celou budovu.

A pak ho spatřila. Byl to mladý černoch s nebývale svalnatým trupem. Byl dokonce hezký: měl ostrý nos, úzké rty, jemně řezané rysy tváře a tmavou, bronzovou pleť.

Je-li tohle ten mladý černoch, v jehož posteli našli Dukea Greena, pak je záležitost tím tajemnější. Protože tenhle hoch se zajímá o ženy. A to dost značně.

Reportér Washington Post Frank Metrano měl být do akce nasazen dříve než čekal a než mu bylo milé. Ještě sbíral podklady pro svoji budoucí reportáž o boji v Rhosancaru, když mu do redakce zavolal exvoják Mitchell a ohlásil mu, že ho čeká odlet.

„Odlet za pět hodin. Buďte přesný!“

Metrano byl přesný. A spolu s ním pětačtyřicet dalších veteránů z Vietnamu, připravených jít za dobrý žold s kůží na trh v kterémkoli koutě světa. Mimo Metrana byl mezi nimi už jen jeden běloch. Jmenoval se Cavell a byl to mlčenlivý býčí typ, ze kterého vyzařovalo cosi odpudivého. Metranovi nepadl právě do oka, takže se mu snažil zpočátku vyhýbat.

Přílet do Rhosancaru vypadal úplně jinak, než jak si ho Metrano představoval. Letadlo kroužilo nad nekonečným pouštním územím. Z okénka bylo vidět konvoj vozidel, jenž čekal dole. A pak, když se otevřely dveře letadla, byla věc jasná: museli dolů skočit!

Z reproduktoru se ozval pilotův hlas: „Padáky máte pod sedačkama. Nestyďte se, pánové a použijte je! Kdo to chce zkusit bez padáku, má přednost!“

„Krucinál!“

V armádě sice Metrano jeden seskok absolvoval, ale vzpomínal na to nerad. Přistál tehdy na stromě a ještě ke všemu hlavou dolů. Visel tam přes tři hodiny a čekal, až mu přijdou na pomoc.

Mimoděk přivřel oči. Cavell ho udeřil do ramene.

„Makej, zahákni se!“ přikázal mu. „Zdržuješ!“

Reportér beze slova uposlechl.

Zahákl se na kabel, jenž visel podélně pod stropem letounu.

„Do dveří!“

Cavell se postavil do dveří. Metrano za něj.

„Dolů!“

Cavell skočil bez zaváhání. Metrano viděl, jak ho vítr odhodil a pak už padal k zemi.

Pak skočil i on.

Padák se mu otevřel. Padal pak už pomaleji. Země se ale stejně blížila otřesně rychle. Frank se soustředil na přistání, uvolnil svaly na nohou. Zkoušel si vzpomenout, co ho tenkrát u armády učili. Spálený písek proti němu vystřelil.

Tupá rána. Metranovi se zdálo, že mu to vrazilo nohy do břicha. Instinktivně se překulil přes levé rameno. Hlavou se praštil o zem. Rozbolela se. Bolely ho i všechny svaly.

Všichni seskočili ve zdraví. Ale to byl jen začátek. Když je oddělovali do jednotlivých náklaďáků, Metrano si všiml, že v tom byl systém jako v US Army – podle hodností. Šéfem jeho skupiny se stal Cavell, pravděpodobně proto, že mu těžko mohl velet nějaký černoch. Přitom Metranovi by byl každý milejší než Cavell. Ale nikdo se ho neptal.

Jeli dlouhé hodiny pouští. Prach je pálil v očích, slepoval rty a pronikal každým otvorem v šatstvu až na kůži. O zbytek se postaralo vedro. Metranovy rty naběhly, vyschly a popraskaly. S každým krokem se ptal sám sebe, proč vlastně dostal ten idiotský nápad.

Večer konečně dorazili do tábora. Metrano se víc ploužil než šel. Cavell ho s nechutí sledoval. „Co je s tebou, jsi snad už hotovej?“

Reportér unaveně zavrtěl hlavou.

„Jenom následky příliš náročnýho loučení s kamarádama,“ odpověděl.

V noci je probudili. Frank Metrano měl pocit, že teprve usínal. Ale pak se bez řečí zvedl. Cavell se postavil přes šestičlennou skupinku. Zdálo se, že vůbec nespal, ale zářil spokojeností, že je opět ve svém živlu.

„Poštěstilo se mi získat pro nás bojový úkol. Máme obsadit vesnici, která leží přesně na linii pochodu naší kompanie. Mohlo by se nám jinak stát, že se tam před naším příchodem usadí Quebisiho banda a o takovou návštěvu není co stát, takže je rači předejdeme a dáme jim zahulit!“ oznámil ten hranatý chlap a znělo to jako slavnostní slib.

Pochodovali nocí na sever. Zdálo se, že Cavell disponuje nevyčerpatelnou zásobou sil. Obcházel skupinku jako ovčácký pes své stádo. A nutil každého jednotlivě ke stále rychlejšímu tempu. Metrano zpočátku o svém seržantovi Cavellovi přemýšlel, ale po čase už na jeho povely reagoval jenom jako stroj.

Cavellův pohled přešel z ciferníku hodinek ke zdem sto yardů vzdálené vesničky. Zvedl karabinu a vystřelil do vzduchu. To byl signál pro muže ve vesnici, kteří začali divoce střílet pánubohu do oken.

Pak se ozvalo domluvené zahvízdání. Žoldáci vyskákali ze svých úkrytů. Střílejíce se propracovávali do vsi. Během několika vteřin se proti nim přestalo střílet. Quebisiho lidé to vzdali. Na odpor jich tam bylo málo.

Po opakovaném signálu zahvízdáním přestala střílet i Cavellova skupina. Náhlé ticho působilo tíživě. Sedm vojáků pronikalo do domků a vytahovalo na ulici civilní obyvatele.

V šedém světle svítání si Cavell prohlížel zajatce. Byli to většinou starci.

Našli jen dva mladé chlapce. Jedině oni dva byli ozbrojení. V křečovitých pažích ještě drželi pušky a mrtvýma očima se dívali proti slunci.

„Co je, Cavelle,“ zeptal se Metrano a pokoušel se překonat svůj vztek, „co je tohle za úspěch – dva lidi vod Quebisiho a osm starců, žen a dětí?“

„Rozkaz je rozkaz,“ odpověděl Cavell a přivřenýma očima si Metrana změřil. „Odkdy se o rozkazu diskutuje?“

Metrano už raději mlčel.

*

„Líbí se ti ta žena?“

Hlas Stefanie Newmanové měl znít nevinně, ale stejně prozrazoval jisté napětí.

„Proč se ptáte?“ Mladý černoch se napůl vztyčil a podíval se na nahou ženu vedle sebe v posteli.

„Viděla jsem, jaks ji pozoroval, když vyšla z koupelny, Georgi. Nedělals právě dojem, že o ni nemáš zájem.“

Ženino obočí se nenápadně zvedlo, ale černoch si toho všiml a zpozorněl. Znal výbuchy vzteku, které Newmanovou občas lomcovaly, a nemínil se stát jejich terčem.

„Já jsem přece vůbec nevěděl, že tam je. Je to váš pokoj, slečno Newmanová, chtěl jsem jít za vámi.“

George Robinson se na to atraktivní stvoření vedle sebe zadíval prosebně.

„To mi musíte věřit. Miluju jenom vás. V lásce já jsem jako–jako věrnej pes…“

Stefanie se zasmála.

„To tedy zní velmi poeticky, v tobě dřímá básník.“

Černoch zavrtěl hlavou.

„Myslím to tak, jak jsem řekl. Nesmíte se tomu smát. Člověk se nemá smát tomu, co je pro druhého svaté.“

Mladá žena rázem zvážněla.

„Máš pravdu,“ řekla a pohladila ho. Fascinovaně pozorovala jeho hnědou, hedvábně se třpytící pleť. George se nadzdvihl a objal ji. Voněl slanou vodou a drsným parfémem. Stefanie znala ten parfém, sama mu ho dala, protože ji přitahoval.

Začali se milovat.

Byli jako srostlí. Teprve po dlouhé řadě vášnivých doteků a horkých polibků se oddělili a zůstali ležet vedle sebe.

V těch společných minutách cítila Stefanie k mladému černochovi silnou náklonnost. Ani v nejmenším jí nevadila jeho barva pleti.

Stefanie věděla, že ji George poslechne na slovo. Udělal by pro ni všecko na světě. Vzal na sebe dokonce riziko, že ho pro údajnou homosexualitu propustí z velvyslanectví. Ale přesto ani vteřinu nezaváhal a uložil mrtvého Dukea Greena do své postele;

Stefanie Newmanová se zabývala otázkou, až do jaké míry může bezpodmínečnou černochovu věrnost využívat. Bude kvůli ní i vraždit, když ho požádá?

Stefanie se opřela o loket a zadívala se na něho. Opětoval její pohled.

„Ta žena, kterou jsi spatřil v mém pokoji, přijela, aby mě vystřídala,“ řekla Stefanie tiše.

„Vystřídala?“ zopakoval. „Co to znamená?“

„To znamená, že musím odtud pryč, možná už zítra. To může jít tak velice rychle, že proti tomu ani nebudu moci nic podniknout. Přitom ale nechci pryč. Chci zůstat u tebe.“

Stefanie zamáčkla slzičku v koutku oka. Její bolest vypadala jako skutečná.

„To není jiná možnost? Mohla byste promluvit s velvyslancem. Ještě nikdy vám nic neodmítl.“

Stefanie zavrtěla hlavou.

„Už jsem s ním mluvila. Ale má svázané ruce. Řekl, že jakmile bude paní Moorová v budově, musím se prvním letadlem vrátit do Států. Tak zní příkaz.“ Newmanová si olízla rty.

„Mám ji poprosit, aby se vrátila domů?“ zeptal se George s nadějí v hlase.

„To nejde. Je z tajné služby. Ty víš, co to znamená. Green patřil taky k tomu spolku. S těmihle lidmi jsou jen samé nepříjemnosti.“

V černochových očích se rozsvítilo.

„A když jí taky položíme do postele hada?“ zeptal se. „Pak byste tady mohla zůstat!“

„Ano, to bych mohla,“ odpověděla Stefanie a oddechla si, protože George konečně pochopil. „Jenomže další hadí uštknutí by bylo moc nápadné. Ale ty určitě přijdeš na něco jiného, že?“ přivinula se k němu a objala ho. V tu chvíli mu nezbylo nic než souhlasit.

„Přísahej!“ požadovala a mačkala se na něj svými ňadry.

Udělalo se mu horko.

„Přísahám, že zavraždím slečnu Moorovou,“ řekl hrubým hlasem.

Nelly Moorová držela v ruce osobní akta zaměstnanců. Už si je třikrát pročetla, ale vždycky musela dojít ke stejnému závěru. Podle všeho, co měl Duke Green za sebou, se nemohl ani v Rhosancaru zpronevěřit své pověsti. Určitě hledal a našel na velvyslanectví milenku. Jedinou ženou, která by tady však splňovala jeho předpoklady, byla ta černá kočka Stefanie Newmanová. Ale její osobní akta toho mnoho neprozrazovala.

Narozena před sedmadvaceti lety na malém městě nedaleko Cincinnati v Ohiu. Když jí bylo jedenadvacet, vstoupila do služeb ministerstva zahraničí USA. Byla filologicky nadaná a cizí jazyky se byla schopna naučit během několika měsíců. Tato její vlastnost rozhodla o její diplomatické kariéře.

Nejdřív byla dva roky v Indonésii, pak rok a půl v Kolumbii a poté v Rhosancaru jako sekretářka pana velvyslance. Zpráva o jejím chování byla vynikající, hodnocení výtečná.

Nelly položila akta Newmanová na stůl a sáhla po aktech Robinson, tedy po dokumentech o muži, v jehož posteli byl nalezen mrtvý Green. Robinson byl onen mladý černoch, který se díval oknem, když vyšla z koupelny, Robinson, který…

A Nelly najednou věděla, oč jde.

Robinson nemohl vědět, že je v bytě Newmanové někdo jiný. On šel za ní! On byl její milenec! Jedině takhle se dala celá ta skládačka sestavit dohromady.

Což ovšem nebyl žádný důkaz viny Newmanové. Nelly o ní hodlala ještě jednou promluvit s velvyslancem. Ale pak si v papírech přečetla něco, co jí zelektrizovalo. I Montgomery Ryan pracoval kdysi v Kolumbii. A to právě v době, kdy tam pobývala i Newmanová.

Byla to náhoda?

Nelly si musela nejprve zjistit, jestli si Ryan vzal Newmanovou s sebou do Rhosancaru nebo jestli o přeložení požádala ona.

Agentka položila akta hlavních podezřelých vedle sebe: Stefanie Newmanová, Montgomery Ryan a George Robinson. Trio, které se k sobě hodilo, jako tlustá stehna a minisukně.

Její úvahy přerušil rámus z ulice. Vstala a poodešla k oknu. Podívala se ven a spatřila partu opilých černochů, jak mlátí klacky do brány, která to dlouho nevydržela a povolila. Černoši se vyrojili před dům. Mávali nad hlavami svými klacky. Vlasy měli slepené, jakoby se polévali kořalkou. Byli špinaví a řvali z plna hrdla.

Do cesty se jim postavili úředníci velvyslanectví. Prvního napadl jeden z černochů mačetou. Muž padl k zemi, zalitý krví. Ostatní úředníci prchli do domu.

Parta vešla dovnitř, aniž by jim v tom kdokoliv dál bránil.

Jen velvyslanec jim vyšel vstříc. Stál nahoře na schodišti a nebyl ozbrojen ničím kromě své odvahy.

„Zpět! Zpátky!“ přikazoval přísně a ukazoval ven z domu. „Nacházíte se na neutrálním území!“

V ten moment se vedle něho postavili Stefanie Newmanová a George Robinson. I oni byli bezbranní. Nelly ze svého stanoviště viděla, že jsou oblečeni jen do toho nejnutnějšího, jakoby přes sebe jen rychle něco hodili.

„Okamžitě opusťte velvyslanectví!“ požadovala Newmanová v řeči místních černochů, což byla patlanina složená ze špatné portugalštiny a zdejších kmenových nářečí. „Nebudeme ani vteřinu váhat a zahájíme na vás palbu!“

Parta se zastavila. Jen onen vysoký černoch, který měl už jednu vraždu na svědomí, se zapotácel a šel dál ke schodišti.

„Cizí vetřelci musejí být vyhnáni nebo pobiti,“ zazpíval a sáhl si do podpaží. „A musí se začít se zrádci, co se spojili s bílejma sviněma!“ Vytáhl pistoli a namířil její hlaveň na George Robinsona.

Mladý černoch kupodivu neměl ani trochu strach. Opřel se o zábradlí a naklonil se dolů.

„Okamžitě odlož tu zbraň! Nebo chceš nést vinu za to, že nám USA vyhlásí válku? Jestli okamžitě nepřestaneš, udělám s tebou krátkej proces!“ Na černochově čele naběhla žíla.

Ale obrovitý muž s pistolí byl příliš opilý na to, aby pochopil vážnost těch slov. Zlomek vteřiny držel zbraň klidně. Když vystřelil, mířil přímo na Robinsona.

Nelly si všimla toho snad sedmnáctiletého černošského děvčete, co stálo nedaleko George Robinsona a mělo oči jenom pro něj. Když ten velký namířil a pak stiskl spoušť, vrhla se mezi něj a svého zbožňovaného. Spatřila plamen a pocítila ho v hrudi. Pak klesla do temnot a překročila práh smrti. Padla a Robinson ji zachytil do náruče.

Viděl rudou skvrnu na její bílé blůzce. Stále se zvětšovala. Opatrně ji položil na zem. Pocítil smutek v srdci a rozum se mu zakalil. Robinson přeskočil zábradlí a přistál na vrahových zádech. Strhl jej k zemi a holýma rukama ho na místě zabil. Pak vyletěl a řádil mezi opilci jako větrná smršť. Ale bylo jen otázkou několika příštích vteřin, kdy podlehne přesile.

Ode dveří se šířil neklid. Nelly se tím směrem podívala a spatřila skupinu asi patnácti černých vojáků v uniformách. Měli v rukou pušky s nasazenými bajonety. V jejich čele kráčel štíhlý, černočerný muž v uniformě generála. Nelly ho znala z fotografií. Byl to Quebisi, vůdce komunisticky orientovaného lidového hnutí za osvobození Rhosancaru, muž obávaný dokonce i mezi svými přáteli.

Quebisi jednou vystřelil do vzduchu. Bojující okamžitě všeho zanechali a postavili se do pozoru. Právě v tuto chvíli Nelly konečně rozpoznala Quebisiho hru. „Opilci“ byli jeho lidé a opilost jen předstírali.

„Promiňte, excelence,“ řekl Quebisi vynikající angličtinou a zlehka se uklonil. „Bohužel jsme přišli pozdě. Ale jak vidíte, postavil jsem se osobně do čela svých lidí, abych zabránil masakru. Nálada lidu není vašemu státu právě nakloněna, na to bychom neměli zapomínat. Moji lidé se vámi cítí být vykořisťováni. A ve spojení s alkoholem může taková nálada skončit v násilnostech. Tentokrát to ještě dopadlo relativně dobře, ale kdo nám zaručí, že příště budeme moci zakročit opět v čas?“

Montgomery Ryan se dokázal ovládat. „Proč tedy nepostavíte před budovu velvyslanectví stráže? Pak by se taková věc nemohla opakovat.“

Quebisi s úsměvem zavrtěl hlavou.

„To není tak jednoduché. Já tam postavím stráže a v západním tisku pak vyjde fotografie a u ní popiska, že vás tu držíme pod zámkem. Diplomatické nepříjemnosti si chci ušetřit.“

„Mohl bych vás o takovou stráž požádat písemně.“

„Kdo by věřil, že jste to napsal dobrovolně? Ne, ne. Vy proste vydáte příkaz k evakuaci Američanů z velvyslanectví, protože nedokážete uchránit bezpečnost zaměstnanců a bude to. To je přece váš úkol,“ usmál se Quebisi ironicky.

„Děkuji za poučení,“ odvětil Montgomery Ryan také ironicky. „Nechám si to projít hlavou. Vaše přátelské varování také.“

Quebisi ledabyle zasalutoval a otočil se zpět. Ve dveřích se ještě obrátil.

„Abychom šetřili energií, budeme muset do osmačtyřiceti hodin zastavit všechny druhy předávání informací. Pokud se rozhodnete k evakuaci, měli byste tak učinit do této doby, protože později už nebudete mít možnost se spojit se svými nadřízenými ve Washingtonu.“

„Co má předávání informací společného se šetřením energií?“

Quebisiho tvář ztvrdla. Náznaky přívětivosti byly ty tam.

„Přesně řečeno vůbec nic, nebo ne mnoho. Ale nechtěl jsem, aby moje výzva vypadala jako ultimátum. Že o ultimátum jde, víte jenom vy a já.“

Vůdce revolučního hnutí odkráčel v čele skupiny svých lidí.

V Radě bezpečnosti OSN přednesl prezident africké republiky Zambie vzrušující řeč. Vysvětloval v ní, že v souvislosti s vojenskými úspěchy Quebisiho v Rhosancaru a s rostoucím napětím v Angole byl nucen ve své zemi vyhlásit výjimečný stav.

V otevřené narážce na mocnosti, které podporovaly lidové hnutí v Rhosancaru, prezident řekl, že Afrika už kolonialisty a rasisty vyhnala, ale že se do ní plíží „zlodějský tygr se svými mláďaty“. Vliv těchto zahraničních intervencí se ukázal i v Zambii. Vnitřní a regionální problémy narůstaly, zhoršovala se bezpečnost v zemi.

Prezident poukázal na to, že do Zambie přišly tisíce uprchlíků z Angoly a Rhosancaru. „My ale nejsme ekonomicky na takové úrovni, abychom mohli nadále neomezeně přijímat příliv uprchlíků. Proto apeluji na všechny mírumilovné státy, aby přinutily jisté mocnosti zastavit přísun materiálu leteckým mostem do Rhosancaru. Jestliže se tam dostane ještě víc válečného materiálu a cizích vojáků, sníží se možnosti dohody mezi Quebisim a Brualim na bod mrazu. Apeluji i na USA, aby se k situaci jasně vyjádřily. Bude-li nastolena rovnováha sil, bude rychleji mír, který koneckonců všichni chceme.“

Dlouhotrvající potlesk reprezentantů zemí třetího světa odměnil prezidentova slova. Pak všichni čekali, že o slovo požádá zástupce USA, ale Rus jej předešel. Jak jinak – ostrou formou odmítl veškerá podezření.

„Tohle je dílo podvratných elementů,“ řekl doslova.

Mezitím proběhla v americké delegaci živá debata o odpovědi.

„Jde konec konců nejen o Rhosancar, ale i o to, abychom nebyli odříznuti od surovin,“ zdůrazňoval vedoucí delegace.

„Proto by bylo zcela chybné, kdybychom už teď vyložili své karty na stůl. Musíme svoje stanovisko k řeči zambijského prezidenta patřičně promyslet. A myslím si, že ne tady, nýbrž v Bílém domě.“

„Vlastním důvěrné informace, že se do dění v Rhosancaru už na různých úrovních zamíchala CIA,“ řekl jeden z členů delegace.

„Letiště v Luabě má vyletět do vzduchu a Quebisi je pak taky na řadě.“

„A co bychom tím získali?“

„Čas.“

„Čas na optimální vyzbrojení Brualiho armády.“

„Nejsem si jist, že by Senát povolil prostředky k tomu, aby se tohoto výsledku dalo docílit,“ namítl jeden z členů delegace.

„A bez odpovídajících finančních prostředků by veškeré akce ve Rhosancaru byly zbytečné. Nemůžeme předem vycházet z toho, že budou úspěšné, když to ve skutečnosti není ještě ani zdaleka jisté.“

*

„Já už nemůžu,“ zasténal Jerry Armstrong a nechal zavazadla sklouznout ze svých zad k zemi. Aniž by se podíval po ostatních, padl vedle odložené bagáže. Zavřel oči. Na čele mu vyvstal pot. Zdálo se, že jindy tak naducané tváře se mu propadly. Byl se silami u konce.

Ole Eriksson pochodoval v čele. Přímo za ním šli Steve Johns a Richard Bowler. Prckova zmizení si všimli teprve po padesáti yardech. Těžce vzdychal.

„Přece mě tady nenecháte ležet v blátě!“

„To nám ještě scházelo,“ zabručel Bowler a nechal sklouznout i svá zavazadla k zemi. Plesklo to, jak spadla na mokrou zem.

„Přivedu ho,“ nabídl se expert na Afriku a otočil se. Každý jeho krok zněl mlaskavě. Cesta zpět byla ještě horší než kupředu.

Prcek ležel s hlavou na batohu. Nohy měl natažené, ruce visely bezvládně.

I když měl oči otevřené, vypadalo to, jakoby omdlel. Johns si k němu sedl. Nevadilo mu, že měl hned zase mokré kalhoty.

„Do prčic,“ nadával Johns, „to si major Cardoso nemohl pro nás něco vymyslet, aby nás tohodle ušetřil?“

Jerry jen slabě kývl levačkou. Jako odpověď to bylo mizerné. Ale alespoň to naznačovalo, že ještě nepřišel o všechny síly.

„Jak daleko je to eště k těm vesnicím, kde na nás maj čekat džípy?“

„Pro mě každopádně strašně daleko,“ vzdychl si Prcek a zavřel oči.

Zaslechly kroky Oleho Erikssona a Richarda Bowlera. Vraceli se k nim. Stáli jim ve slunci. Tváře měli ve stínu, nebylo na ně vidět. Ale z Dlouhánova hlasu neznělo příliš mnoho porozumění.

„Jestli už teď nemůžete, tak co pak, až polezeme po skalách k letišti v Luabě? Tam totiž už nebudou žádní nosiči, co by nám vzali těžký věci.“

„Dyť tam ani nedojdem,“ pravil Jerry zcela rezignovaně.

Ole se obrátil k Johnsovi.

„Zklamals mě, kamaráde. Čekal bych od tebe víc. Nebo jsi ztratil směr?“

Johns se napůl vztyčil.

„Nesmysl. Cestu najdu i poslepu. Ale myslel jsem, že by bylo lepší počkat si na nosiče. Možná že budou potřebovat naši pomoc.“

„Abych se nepočůral smíchy,“ řekl Ole a taky si sedl. Únava zasáhla i jeho nohy jako blesk. „Ale pro mě za mě můžeme hodinku počkat.“

Ole se podíval na Richarda Bowlera, jenž jako jediný ještě stál. Ale Bowler si ho nevšímal. Měl přivřené oči a sledoval malý temný bod na obzoru.

„Neříkal major Cardoso náhodou, že tady Quebisiho lidi ovládaj vzdušnej prostor?“

„Říkal,“ přikývl blonďák a podíval se stejným směrem jako Bowler. „A měl podle všeho pravdu, protože tamhle to éro… Umí někdo z vás rusky, aby pilotovi vysvětlil, že se tu motáme močálem jen proto, že vášnivě rádi sbíráme houby?“

Ole vstal jako první. Mezitím už bylo letadlo k poznání. Letělo poměrně nízko a mířilo k nim.

„Rychle, musíme odsud!“ vykřikli Ole a Richard zároveň. „Postřílí nás jako zajíce!“

Střelec v letadle se ta slova zřejmě rozhodl podtrhnout. Kulomet se rozštěkal. Byl to ošklivý zvuk. Kulky se zavrtávaly do země ještě dost daleko od nich, ale rychle se blížily.

Když stíhačka s dunícími motory přeletěla místo, kde odpočívali, byli už odsud pryč. Utíkali k neprostupnému pralesnímu porostu, vzdálenému asi čtyři sta yardů. Tam by je mohl dostat jedině za použití bomb.

Jerry se v poslední chvíli zachránil odvážným skokem do jámy zaplněné vodou. Pod nohama spatřil kroutící se hadí tělo. Pak z vody vylezl a utíkal dál v naději, že ho had nestačil uštknout.

Letadlo stoupalo kolmo k obloze, udělalo elegantní otáčku doleva a vracelo se. Kulomet rachtal. Olemu se zdálo, že vidí hlavy pilotů. Hodil batoh doprava a sám skočil doleva. Letadlo nad nimi přefičelo.

Když Ole sáhl po batohu, zbělel ve tváři jako křída. Objevil v batohu čtyři díry po střelách…

Richard Bowler se mezi stromy dostal jako první. Hodil sebou mezi kořeny a sundal z ramene samopal. Odjistit, nabít, zacílit – to byly stokrát naučené pohyby.

Letadlo přilétalo odleva, chtělo se pootočit. Ukázalo Bowlerovi spodek. Odborník na výbušniny vypálil salvu, ale nádrže pohonných hmot minul.

Stroj ale přesto začal hořet. Když nasadil k loopingu, vypadal velmi neohrabaně.

Ole Eriksson pozoroval tu scénu z bezprostřední blízkosti. Mezitím byl už také v lese. I když padesát yardů vzdálen Bowlerovi.

Ruský stroj dokončil looping a houpavě se blížil k pralesu.

Ole hned rozpoznal, co má pilot v úmyslu. Nemínil už letadlo zvedat, ale naopak – pustit ho, aby spadlo do pralesa. Kamikadze.

Bowler zahájil palbu. Palubní střelec odpovídal. Pak šlo vše ráz na ráz. Z motorové části MIGu vyšlehl plamen. Hořící součásti odlétaly stranou. Až clo míst, kde ležel Dlouhán.

Richarda Bowlera našli později. Ležel na zádech, s krvavou ranou na hlavě. Puls měl velmi slabý. Ale oči měl otevřené a díval se na Oleho.

„Tak to ještě dopadlo dobře,“ usmál se s úlevou. „Co myslíte, že by bylo, kdyby to éro spadlo sem do pralesa?“ Bowler ukázal na svůj batoh. „Tam mám domácí lékárničku – vysoce explozivní, pro případy absolutní nouze. To by bylo kouzlíčko, jaký umí akorát Etna, když vybuchne.“

Jerry Armstrong protočil panenky, ale tentokrát neomdlel.

*

Ali Robinson byl Georgův otec. On pracoval u Sovětů a jeho syn u Američanů. Experti na špionáž, obdaření fantazií, by z tohoto faktu mohli přirozeně usuzovat na mezinárodní zápletky. Ale ve skutečnosti to nebylo tak horké až do chvíle, kdy se otec dozvěděl o synově vztahu ke Stefanii Newmanové.

Holohlavý černoch dlouho zvažoval, jestli se do toho má zamíchat nebo ne. Nakonec považoval za povinnost, aby svého syna jako otec alespoň varoval. Protože starému pánovi bylo jasné, že žena, o níž věděl, že je špiónka, v případě nutnosti zneužije i jeho syna pro své nebezpečné hry.

Náhoda však chtěla, že George opustil budovu amerického velvyslanectví právě ve chvíli, kdy do něj Ali vešel. Starý černoch dlouho nepřemýšlel a nechal se hned ohlásit u Stefanie Newmanové. Doufal, že ji přesvědčí, aby synovi dala pokoj.

Stefanie Newmanová jej přijala v šatech s odvážným výstřihem.

„To je horko,“ řekla s úsměvem. „Co chceš?“

Ali polkl. Ten výstřih přece jen zapůsobil ještě i na něj. A taky dost dobře nevěděl, jak začít.

„Promiňte, slečno. Ale chtěl bych si s vámi promluvit o něčem důležitém. Doslechl jsem se, že vy a George – no jo, že jste milenci.“

Stefanie Newmanová se rozesmála z plna hrdla, jakoby Ali Robinson udělal nějaký dobrý vtip.

„Kdo ti tohle nakukal? George a já…“

Stefanie vrtěla krásnou hlavou.

„Tak to není pravda, že George a vy spolu občas trávíte celou noc?“ zeptal se starý černoch nejistě.

„Spíme spolu, jestli myslíš tohle. Ale proto přece nejsme ještě milenci.“ Stefanie zvážněla. „Vlastně je to drzost, že za mnou s něčím takovým přicházíš. Vypadni! Táhni k čertu, nebo tě dám vyhodit!“ Oči černovlasé krásky sršely vzteky.

„Ještě jsem neskončil,“ zarazil ji starý muž odvážně. „A dobře vám radím, abyste si mě poslechla až do konce…“

Stefanin chraplavý smích ho přerušil.

„Chceš mi snad vyhrožovat?“

Její štíhlá dlaň se přibližovala k tlačítku bezpečnostního zařízení vedle postele.

„Vím, že jste špiónka,“ řekl Ali rychle a spokojeně zaznamenal, jak ucukla. „Když tohle oznámím na pravém místě, nadělám vám dozajista spoustu nepříjemností.“

Stefanie položila ruku na své ploché břicho. Ještě stále vypadala uvolněně a jako by nad věcí. Avšak Ali věděl, že se to v ní vaří.

„Co tím chceš říct?“ zasyčela Newmanová.

Ali k ní přistoupil o krok blíž.

„Že si to nechám pro sebe. Ale jenom za podmínky, že dáte mýmu synovi pokoj.“

Stefanie se svůdně pousmála.

„Já jemu? Pořádně si mě prohlídni.“

Zapózovala mu.

„Ty si myslíš, že se George něčeho takovýho vzdá dobrovolně?“

„Pobláznila jste ho,“ řekl starý muž hořce. „Není už svým pánem. Ale vy ano. A proto od vás požaduju, abyste ho nechala na pokoji. Jestliže si všimnu, že ho využíváte pro svoje kšefty, udám vás.“

Ali Robinson se otočil. Byl pyšný a spokojený zároveň. Poprvé v životě se mu podařilo překročit svůj stín. Všechno nechal stranou: to, že je starý, že je černoch a že celý život sloužil bílým.

V oněch několika málo vteřinách cestou ke dveřím byl Ali skutečně šťastný. A mělo to být naposledy, co si mohl tento pocit dopřát. Tiché kroky bosých nohou po koberci neslyšel. Teprve když vzduchem proletěla paže s dýkou, všiml si té ženy za sebou. To už bylo ovšem pozdě. První bodnutí ucítil v zádech. Druhé v prsou. Bolest starého muže doslova ochromila.

Nelly Moorová o mrtvého málem zakopla. Ležel na chodbě, přímo před jejími dveřmi. Sklonila se nad tělem, v němž vězela dýka, a podivila se tomu uvolněnému, téměř šťastnému výrazu ve strnulé tváři zavražděného.

Bylo zřejmé, že byl zabit někde jinde. Stopy vedly ke schodišti. Tam se ztrácely. Další stopy krve nahoře už nenalezla.

Agentka seběhla dolů, do velvyslancových přijímacích místností. Zastihla Montgomeryho Ryana, jak stojí před krbem. Hořel v něm oheň, přestože bylo čtyřicet stupňů ve stínu.

„Jak vidíte, beru Quebisiho ultimátum vážně,“ řekl Ryan a usmál se. „Pevně počítám s tím, že nejpozději pozítří bude chtít velvyslanectví obsadit. Nějakou záminku si už najde. Ale pokud přijde, nenajde tu nic, co by mluvilo proti nám. Proto tady teď hoří oheň.“

Nelly se zadívala do velvyslancovy tváře. Tekl po ní pot.

„Quebisi si už záminku našel – nahoře na chodbě leží mrtvý černoch – zavražděný!“

„Jak to víte?“

„Viděla jsem ho.“

„Myslím, jak víte – že je zavražděn?“

„Protože nevypadá na to, že by si tu dýku do prsou vrazil sám.“

„Ano, rozumím,“ znejistěl Ryan. „Toho mrtvého znáte?“

Nelly zavrtěla hlavou.

„Nepatří mezi zaměstnance velvyslanectví. Alespoň tady nemá akta. Pojďte se mnou, ukážu vám ho!“

Velvyslanec váhal.

„Nemohu tady nechat ty papíry jen tak. Počkejte, zavřu je do sejfu.“

„Znáte ho?“ zeptala se Nelly o chvilku později velvyslance nad mrtvolou holohlavého černocha.

Ryan přikývl, jakoby ho to stálo přemáhání.

„Je to otec George Robinsona. Sloužil na sovětském velvyslanectví. Jsem si jist, že to přinese další nepříjemnosti.“

„Vy zaměstnáváte muže, jehož otec pracuje na sovětském velvyslanectví?“ podivila se Nelly.

Ryan mávl rukou.

„Robinsonové jsou zcela apolitičtí. To nebylo žádné riziko. Kromě toho by jako špióni nemohli nic získat. I můj sovětský kolega věděl o této skutečnosti a tak se podle toho jistě zařídil. V tomto ohledu můžete zůstat klidná.“

Nelly zaslechla kroky. Na chodbě se objevil George Robinson. Když spatřil mrtvého, vše se v něm sevřelo. Pak pomalu vzhlédl vzhůru. Zdálo se, že se dívá skrz Nelly. Tím překvapivěji pro ni přišel jeho útok.

George Robinson udeřil Nelly do žaludku. Tajná agentka ztratila rovnováhu, spadla po zádech ze schodů a zůstala ležet. Mladý černoch ze sebe vypáčil jediné slovo:

„Vražedkyně!“

A pak se znovu vrhl na Moorovou. V ruce držel nůž, který bleskově vytáhl z opasku.

Velvyslanec ani neuvažoval a reflexivně nastavil Georgovi nohu. Černoch se zapotácel a padl mimo Nelly. Ta instinktivně zareagovala, chytila Georgovi pravou nohu a přidržela ji, když padal. Schodiště se otřáslo, jak na něm těžký mladý černoch přistál. Ale v pádu ještě stačil Nelly nakopnout.

Nelly to odhodilo. Robinson stál už mezitím na všech čtyřech. Vrčel, jeho hlava se kývala ze strany na stranu. Krásná agentka skočila za něj a bleskurychle mu zasadila úder hranou ruky.

Robinson padl na obličej a už se nepohnul. Nelly mu zvedla hlavu a podívala se mu na oči.

„Jenom omdlel,“ řekla vyjevenému velvyslanci. „Můžete mi vysvětlit, co to do něj vjelo?“

Ryan pokrčil rameny.

„Vypadalo to, jakoby vás ten mladík chtěl zabít.“

„Ten dojem jsem měla také,“ odvětila Nelly Moorová lakonicky a zvedla ze země Georgův nůž. Ostří bylo ostré jako břitva. Nelly pocítila na krku nepříjemné šimrání. Mimoděk musela polknout.

Když George Robinson otevřel oči, ještě stále ležel na schodišti. Chtěl nahmátnout svůj nůž, ale nemohl už hýbat rukama. S námahou zvedl hlavu a zíral na spoutaná zápěstí. Pak se mu vrátila paměť. Ta žena, kterou měl zabít. Otec, který tam ležel s nožem v těle.

Vzhlédl vzhůru a spatřil dvě štíhlé, dobře rostlé nohy. Patřily ženě, kterou považoval za vražedkyni svého otce. Jenom nechápal, jak se jí podařilo ho sem nalákat. A především nevěděl, nač jí byla jeho smrt dobrá.

„Proč jste to udělala?“ zeptal se jí.

„Vy myslíte, proč jsem zabila vašeho otce?“ Mladá žena si sedla na schody vedle Georgovy hlavy. „Mohu vás ujistit, že já jsem ho nezabila. Když jsem ho poprvé ve svém životě spatřila, byl už mrtvý. Z jakého důvodu bych to dělala?“

George naslouchal hlasu, který zněl upřímně a přesvědčivě. Když to ale neudělala ona, kdo tedy?

Vstupní dveře do domu se rozletěly. Do haly vběhlo několik vojáků. Byli velice rozčileni. Jejich křik se rozléhal.

Nad schodištěm se objevil Montgomery Ryan.

„Co chcete?“ zakřičel na vojáky. Pomalu tichli.

Vůdce skupiny předstoupil. Byl to mladý černoch, sotva tak starý jako Robinson, měl ale ostřejší rysy.

„V tomto domě měl být zavražděn Ali Robinson. Požadujeme, aby jeho vražedkyně byla vydána soudům naší země, neboť Ali byl Rhosancarčan!“

Velvyslanec a Nelly si vyměnili rychlé pohledy. Bylo v nich překvapení z toho, jak se onen voják mohl tak rychle dozvědět o smrti Aliho Robinsona.

„Vražedkyně? Jeho vražedkyně?“ chytil se Ryan zábradlí. „Jak tomu mám rozumět?“

„Robinsona zavraždila slečna Nelly Moorová. A my požadujeme, abyste nám ji vydal, jinak vtrhneme do domu a vezmeme si ji sami!“ vykřikl voják a strhl z ramene karabinu.

*

Teprve v časných ranních hodinách dorazili do vesnice, kde na ně čekaly majorovy džípy. Richard Bowler byl už několik hodin v bezvědomí. Nesli ho střídavě, vždy po dvou, a jeden si mohl zatím odpočinout – pokud se při tak těžkých zavazadlech dalo o nějakém odpočinku hovořit.

„Tady se člověk docela hezky zapotí.“

Dlouhán se unaveně zašklebil a poklepal Prckovi na břicho.

„Ale je to dobrý na figuru. Eště dva dny a děláš konkurenci Twiggi!“

Každou hodinu si dávali desetiminutovou pauzu, která se pokaždé o pár minut protáhla. Každé dvě hodiny polykali solné tablety.

Obyvatelé vsi se seběhli a vítali muže, kteří se z posledních sil doplahočili mezi domky.

„Kdo je zmocněnec majora Cardose?“ chtěl od nich Johns vědět. Ale spatřil jen usmívající se tváře. Nerozuměli jeho řeči. Johns to zkusil s jiným nářečím. Domorodci napjatě naslouchali, ale pak zavrtěli hlavami.

Steve Johns už chtěl do ringu hodit ručník, když se davem protlačil hubený chlap, kost a kůže. Na hlavě nakrátko sestřižené blonďaté vlasy.

„Já jsem Atkins.“ představil se. „Odkud jdete? Nosiči s vaším nákladem sem dorazili už včera večer.“

Pohledy plné výčitek stíhaly na zemi odpočívajícího Johnse. Pak místo něho odpověděl Eriksson.

„Náš vůdce nám chtěl holt ukázal krásy místní přírody a proto jsme to vzali oklikou přes prales. Kdo ví, kdy se sem zase budeme moci přijet podívat?“

Z Dlouhánovy řeči čišel posměch.

Hubeňour si ho ale nevšímal.

„To si vyřiďte mezi sebou,“ řekl. „Já vám teď ukážu, kde se ubytujete a kde jsou džípy, ostatní se mě netýká.“

Jerry Armstrong ukázal na bezvládného Richarda Bowlera.

„Máte ve vsi doktora?“

„Vy chytráku…“ Hubeňourův jediný pohled odvyprávěl celý román o tom, jak je Jerry naivní. Nejbližší doktor byl vzdálen hezkých pár set mil.

Atkins poklekl k nosítkům a řádně si prohlédl zranění na Bowlerově hlavě.

„Ta rána musí být co nejrychleji dezinfikována. Pak bude váš přítel potřebovat pár týdnů odpočinku a potom může jít lámat skály,“ řekl Atkins a vstal. „Jestli máte obvazy, udělám to nejnutnější.“

Eriksson se postavil k Hubeňourovi.

„Potřebujeme nového čtvrtého muže. Ve třech to nezvládneme.“

„A proč to říkáte zrovna mně? Já nejsem sebevrah jako vy. Já vám pomůžu, abyste mohli vypadnout z mojí vesnice dřív, než sem dorazí Quebisiho lidé.“

Pravé Erikssonovo obočí se vyšplhalo do čela.

„Vy tady bydlíte?“ zeptal se překvapivě.

„Jestli vám to nevadí,“ podíval se Atkins na Dlouhána vyzývavě. „Klima je tady sice pro bělocha na houby, ale jinak po celé zemi nenajdete klidnější místečko. Jsem tu svým vlastním pánem a pro černochy něco jako Velký Manitou. Radši by se roztrhli, než aby připustili, že mi někdo ublíží.“

„Spatně jste mi rozuměl, já vám nechci ubližovat.“

Ole mávl rukou.

„Jenom jsem vás chtěl přemluvit, abyste nastoupil na volné místo po Bowlerovi. Nebo mi snad prozradíte, kde seženu tak rychle náhradu? Už nemůžu čekat, jinak bude Rhosancar definitivně v rukou Quesibiho a jeho nohsledů. A že bude pak po klidu ve vaší vesničce, na to můžete vzít jed!“

Kolem úst hubeného muže to zacukalo.

„Přineste mi obvazy,“ řekl. Jeho pohled spočíval na mladé černošce, která držela v náručí miminko s nápadně světlou kůží. Pak se zprudka obrátil. „Nikdy s vámi nepůjdu. To si zapište jednou provždy za uši!“

Ole Eriksson udělal gesto politování.

„Slyšeli jste?“ zeptal se svých druhů. „Tím můžeme naši akci považovat za ztroskotanou.“

*

Cavellova skupina patřila k těm, které už několik dní operovaly v týlu nepřítele. Z Franka Metrana se stala Cavellova pravá ruka. Avšak tato spolupráce nevyšla z nějakých sympatií těch dvou, nýbrž proto, že reportér byl díky své inteligenci ze všech nejpoužitelnější. A Cavell měl ve zvyku využívat vše, co mu mohlo být prospěšné.

Cavell studoval chvíli mapu a pak se obrátil na Metrana.

„Když dnes večer vyrazíme na pochod, můžeme za dva dny zaujmout pozice před Luabou. Budeme tam blokovat přísun jejich zásob.“

Cavell ukázal na mapě trasu. Metrano spolu s ostatními pozorně přihlíželi.

„Tak se dostaneme do blízkosti letiště v Luabě. Musel by v tom bejt čert, abyste pár těch sovětskejch ptáků nesundali z nebe.“

Frank Metrano pokrčil rameny.

„Pořád se musím divit,“ řekl pak, „jak vás ta hra na válku hrozně baví – že jste kvůli ní ochoten i zemřít.“

„Je jasné, že taková akce v týlu nepřítele má jen tehdy šanci na úspěch, když rychle udeříme a pak se okamžitě stáhneme do bezpečí,“ pokračoval Cavell. „A nikoho z vás nesmějí zajmout živýho, rozuměli jste mi? Quebisiho lidi donutěj mluvit každýho. A kdyby se dověděli, že na Brualiho straně bojujou Američani…“

Muži ze skupiny byli nespokojení.

„Proč máme právě my vyžrat za Rhosancar to nejhorší?“ zeptal se jeden z nich. „Nevyděláme ani penny navíc, když se budeme tvářit jako hrdinové.“

Cavellova býčí tvář se rozšklebila.

„Já věděl, že si porozumíme. Vy si snad myslíte, že mi stačí ten mizernej žold? Za to já svůj život neriskuju. Chci kořist. A tu najdeme jenom před Luabou, ne tady v buši.“

O několik hodin později se skupina vydala na cestu. Nenarazili na žádné nepřátele, Důvod zdánlivého klidu v blízkosti hlavního města byl zřejmý. Nacházeli se stovky kilometrů za frontou. Quebisiho lidé z této strany napadení neočekávali.

Před rozbřeskem vstoupili na cestu, která vedla na letiště v Luabě. Schovali se na zalesněném kopci. Cavell se seznámil se situací. Velmi rychle rozeznal, že letiště nelze přepadnout. Silnice byla pod dohledem dvou dělostřeleckých baterií.

Žoldák Cavell si dlouho prohlížel dalekohledem kolmou skalní stěnu, která ohraničovala bok letiště na druhé straně. Potom zavrtěl hlavou. Tu stěnu nebylo možné zdolat.

Cavell slezl ze stromu, ze kterého si udělal pozorovatelnu.

„Musíme změnit taktiku,“ oznámil o chvíli později svým lidem. „Letiště je pro nás tabu. Soustředíme se na silnici. Jsem si jistej, že toho na ní zrekvírujem dost. Jen mít oči pořádně votevřený.“

*

„Proč bychom ji vlastně neměli vydávat?“ zeptala se Stefanie Newmanová vyzývavě velvyslance. „Nechápu, proč mám riskovat svůj život jenom proto, abych ho prodloužila vražedkyni.“

„Není prokázáno, že by slečna Moorová zavraždila Georgova otce. Stejně tak to mohl být kdokoliv další z tohoto domu.“

Montgomery Ryan byl bledý a třásly se mu rty.

Newmanová přivolala vůdce vojáků k sobě.

„Tohle je ta žena, kterou hledáte,“ řekla hlasitě a teatrálně ukázala na Moorovou. „Tímto ji předávám soudu země, jejíž zákony překročila.“

Přede dveřmi parkoval náklaďák. Nelly na něj naložili. Upadla a pěsti ji poháněly nahoru. Nakonec ji seržant pevně svázal. Nelly se kousla do rtu, aby nevykřikla bolestí.

Vozidlo projelo branou a zabočilo na cestu do středu města. Muži na náklaďáku si byli dobře vědomi pohledů, které je sledovaly, když projížděli kolem lidí s krásnou zajatkyní.

Jízda skončila před vládním palácem.

Seržant slezl a šel ke strážní budce podat hlášení. Strážný někam zatelefonoval a pak přikývl.

„Můžete jet!“

Na dvoře jí kdosi přeřízl pouta, pak ji vystrčil z vozu ven. Nezacházeli s ní právě nejněžněji. „Makej, makej, nebo tě popoženem!“ komandoval seržant mladou ženu.

U zadního vchodu domu ji převzala eskorta vojáků v parádních uniformách a vedla ji dlouhými chodbami. Holínky způsobovaly klapavý rámus, který stěny odrážely a ozvěnou znásobovaly. Eskorta zůstala stát u bohatě zdobených dveří. Voják, který skupinu přivedl, zasalutoval a předal strážím u dveří hlášení.

O chvilku později stála Nelly podruhé v životě před Quebisim. Štíhlý a mimořádně černý muž byl oblečen do uniformy generála. Vůbec se zdálo, že si na vojenských poctách velmi zakládá.

Quebisi se cynicky zasmál.

„Díváte se na mne překvapeně. Vlastně jsem ani nečekal, že mi vás můj přítel Ryan vydá tak rychle. On mi tím trošku pokazil radost. Víte, upřímně řečeno, raději bych vás vyvedl z budovy velvyslanectví vojenskou silou. Ani nevíte, jak je to působivé. Moji muži jsou kvůli tomu ochotni projít ohněm.“

„Je mi líto, ale musím vám tu radost kazit dál. Já totiž nejsem ten, kdo zabil Robinsona.“

„Ale, to přece nevadí.“ Quebisi pobaveně mávl rukou. „Samozřejmě o tom vím. Ne, nedal jsem vás přivést z tohoto důvodu.“

Štíhlý černoch se k ní přiblížil. V očích se mu nebezpečně blýskalo.

„Slyšel jsem, že CIA uložila svým agentům, aby mě zabili. A nedávno jsem dostal informaci, že tím agentem jste vy.“

Nelly se obdivuhodně ovládala.

„Vaše informace si strčte za klobouk,“ odvětila chladně. „Já jsem obyčejná úřednice na velvyslanectví a CIA ani nikdo jiný mi neuložila zabít vás ani nikoho jiného. Mám pocit, že si z vás někdo vystřelil.“

„Není to můj styl, mučit ženy. To přenechávám svým lidem, ačkoliv musím přiznat, že se na to občas rád podívám. Protože, všechna čest – moji kati jsou v mučení výborní. Zatím tu nebyl nikdo, kdo by si vzal své tajemství do hrobu. A – aniž bych vás chtěl podceňovat – ani vy nebudete tím prvním, komu by se to podařilo.“

*

Asi půl hodiny před východem slunce se zastavili u lesíka v kaňonu, nad kterým se tyčila vysoká skalnatá stěna. Nahoře, na jejím konci, se rozprostírala přistávací plocha letiště hlavního města Rhosancaru Luaby.

Ole Eriksson se podíval na Atkinse.

„Je to podle vás ta nejlepší cesta?“

Z jeho hlasu byly znát pochyby.

„Stačí přece, když se někdo podívá dolů a uvidí nás. Pak jsme vydáni na milost a nemilost.“

Kostnatý muž pomalu a rozhodně zavrtěl hlavou.

„Myslíte si, že bych se téhle bláznivé výpravy zúčastňoval, kdybych nezakalkuloval všechna nebezpečí?“

Atkins ukázal nahoru.

„K okraji propasti nikdo nemůže, aniž by se vystavil nebezpečí, že se zřítí. Kamení je nahoře zvětralé, rozdrobené. Nebezpečná pro nás mohou být letadla, ale ta včas zaslechneme.“

Ole si prohlížel výpravu. Byl s nimi i Bowler. Ležel na nosítkách a znamenal pro ně značnou přítěž, ale Atkins si kladl jako podmínku své účasti na akci, že ve vsi nesmí zůstat nic, co by vzbuzovalo podezření Quebisiho lidí. Natož Bowler – ten by zavdal příčinu k masakru!

„O trochu výš ve skále je jeskyně. Myslím, že bude nejlepší se do ní schovat a vyčkat do tmy,“ navrhl Atkins.

Ostatní souhlasili.

Noc přišla rychle a bez ohlášení, jako vždy tady dole na jihu. Ole se zvedl jako první.

„Necháme tu všechno, co by nám při šplhání vadilo a co nepotřebujeme nutně na svoji obranu. Vyjma beden s třaskavinou, samozřejmě. Rozdělím teď poslední zásoby vody. Každému zbývá jen po pohárku. A musíme zapít posilující pilulky, které jsme dostali jako železnou rezervu. Doufejme, že jsou skutečně tak dobré, jak slibovali.“

Povzbuzujíce se navzájem se na sebe usmáli, popadli zavazadla a vydali se na cestu. Když se ale Dlouhán s Atkinsem shýbli pro nosítka s Bowlerem, raněný muž řekl:

„Nechte mě tu, vždyť jenom překážím.“

„Nevykládej kraviny,“ okřikl ho kamarádsky Ole. „Co si bez tebe počneme, až budeme na letišti? Můžeš mi to prozradit? Já výbušninám rozumím jak kůň kafi.“

Bowler polkl.

„Se mnou se nahoru nedostanete.“

„Nelámej si s tím hlavu. Radši zapřemejšlej, jak chceš po letišti rozmístit ty tvoje vejbušný dárečky, abys na nikoho nezapomněl.“

Nelly Moorová dřepěla na hromádce páchnoucího sena. Když se rozletěly dveře, instinktivně se stáhla ke stěně.

Vešel Quebisi a pohlédl na ni s obvyklou dávkou cynismu.

Nelly byla špinavá a v potrhaných šatech, vlasy jí visely mastně do tváře a cáry oděvu jen spoře zakrývaly její ňadra a dlouhé nohy. Ani ta spousta modřin po celém těle se nedala přehlédnout. Bez pochyb si tu prodělala své.

„Slyšel jsem, že jste byla velice statečná,“ řekl Quebisi a podrbal se na nose. Vzduch tu byl špatný. „Za odměnu se vám dnes bude věnovat můj nejlepší kat. Osobně. Věřím, že si této cti dostatečně vážíte.“

Pár vteřin se Nelly dívala na Quebisiho vztekle, pak pohodila hlavou a přikryla si zbytkem blůzky výstřih.

„Dělejte si se mnou, pro mě za mě, co chcete, ale nic vám nepovím. Už proto, že nic nevím. Jsem obyčejná úřednice. Co já bych vám mohla říct?“

„Obyčejná úřednice, dovolte, abych se zasmál.“

Quebisi stáhl obličej, jakoby právě polkl citrón.

„Můj zdroj informací se jmenuje Stefanie Newmanová. To ona mi dala vědět, že je na vyslanectví mrtvola. Tak, a teď už o tom nepřemýšlejte.“

Tohle na Nelly zapůsobilo. Takže tedy Stefanie Newmanová! Tím se její podezření potvrdilo. Byla to chyba, že Stefanii hned nevyřadila ze hry. Teď už ale bylo pozdě.

„Takže Aliho Robinsona má na svědomí Newmanová?“

Quebisi se zakřenil.

„Když to ukojí vaši zvědavost, ano. Ale neptejte se mě proč. Do rodinných záležitostí se z principu nepletu.“

Nelly doufala, že jí Quebisi na tu otázku neodpoví. Skutečnost, že to udělal, znamenala, že počítá s tím, že Nelly už své vědomosti o celé záležitosti nebude moci uplatnit.

„Co se mnou zamýšlíte udělat?“ zeptala se agentka a marně se snažila mít pevný hlas.

„To už jsem přece řekl. Předám vás tomu nejlepšímu katovi.“

Quebisiho úsměv byl tak slaďoučký, že se Nelly musela držet, aby do té tváře neudeřila.

„A jakmile tady budeme hotoví, pošleme vaše ostatky do Moskvy – tedy to, co z Vás zůstane. Oni jsou tam hrozně zvědaví na to, jak takový agent CIA vypadá. Tak, ale teď dost řečí. Máme před sebou ještě kratinkou cestu. Na Luabské letiště. Mám tam takovou malou mučírnu, docela podle mých představ.“ Quebisi si olízl rty. „Budete z ní jistě nadšená.“

Když Nelly vstala, zapotácela se. „Na letiště,“ řekl Quebisi. To byl trest smrti. Protože kdyby měla přežít mučení Quebisiho kata, stejně vyletí do vzduchu zásluhou bomb Oleho Erikssona a jeho přátel.

„Je to tu cítit válkou,“ řekl Montgomery Ryan a podíval se do zahrady. „Poslední valná hromada OSN musela být mimořádně nepřehledná. Zástupci zemí třetího světa se nás snažili dostat do pozice hrdinného mstitele utlačovaných a znectěných. Přitom přehlížejí fakt, že každá válečná akce ze strany USA bude druhou velmocí charakterizována jako nepřátelský akt a třetí světová válka bude rázem na spadnutí, ačkoliv si ji v podstatě nikdo nepřeje.“

Stefanie Newmanová se opřela o Ryanova ramena. Cítil její horký dech, tlak jejích pevných ňader a vůni omamného parfému.

„Přece mě nebudeš svádět, když jsem ve službě,“ pravil muž a otočil se. Tváře mu zrudly, v očích se blýskalo.

„Ale já bych to teď chtěla.“

Černá kočka se usmála a vášnivě políbila velvyslance. Ryan její polibek opětoval, ale jen krátce. Pak dívku odstrčil.

„Miláčku, co kdyby někdo přišel…“

Stefanie přeběhla ke dveřím, zamkla je, vyndala klíč a hodila ho na pohovku.

„Tak a teď nás nebude nikdo rušit. Můžeme si chvíli hrát…“

Ryan položil ruku na její ňadra a hladil je přes jemnou látku. Věděl, že to má ráda. Přejel dvěma prsty přes ňadra a pak ji jemně štípl.

„Zbláznil ses?“ potlačila Stefanie výkřik. „To bolí!“

Mužovy oči byly bojácné.

„Promiň, to jsem nechtěl.“

Klesl před ní na kolena a objal její stehna. Když je hladil a rukama směřoval stále výš, zjistil, že má opět punčochy s podvazky, což pro něho znamenalo symbol sexu. Rozplýval se něhou.

Stefanie se od něj odlepila a sedla si na pohovku. Šel za ní po kolenou. Smála se, i když jí byl pohled na podbízejícího se velvyslance odporný.

„Ještě tě pořád mrzí, že jsme vydali tu Moorovou?“

„Nebylo to správné,“ řekl Ryan a oběma rukama hnětl její ňadra. „Quebisi ji bude mučit.“ Muž strčil ruku do blůzky, rozepnul ji a uvolnil ňadra, aby se jim mohl věnovat svými rty.

„To přece není náš problém. Hlavně, že jsme živí a že jsme spolu.“ Stefanie vrkala jako hrdlička. „Jenom to nesmíme zaznamenat v knize vyslanectví.“

„Ale já už jsem to tam zapsal.“

„Ty ses snad zbláznil?“ Stefanie ho odstrčila a vstala. Ryan padl zpět na zem a vyjeveně na ni zíral.

„Víš, cos tím způsobil? Zruinoval jsi svoji i moji kariéru! A nejen to – v podstatě jsi nás dostal do vězení.“

„Ale tak se přece uklidni, miláčku,“ oslovil ji Ryan zlomeně. „Já tu stránku můžu přece vytrhnout, už jsem to jednou udělal, toho si nikdo nevšimne.“

Stefanie si k němu přiklekla.

„To by vážně šlo?“ zeptala se hlasem plným naděje.

Ryan položil dlaň na její nahou hruď, přejížděl přes ni prsty a slabě se pousmál.

„To víš, že to půjde, buď bez starostí. A kdyby si toho někdo všiml, vezmu to na sebe. Tvoje jméno nikdy nikde nepadne.“

„Vážně bys to pro mě udělal?“

Ryan přikývl. „Vždyť tě přece miluju,“ řekl, jakoby jí vyslovoval soustrast.

Pomaličku srolovala punčochy z nohou a svlékla se. Pak si rozepnula podprsenku. Byl to pro něj vždycky zážitek, když jí sundal podprsenku a uvolnil tak její mohutná ňadra.

„Venku někdo je,“ zašeptala Stefanie a vztyčila se. Pak uslyšel i Ryan kroky z chodby. O chvíli později někdo zaklepal. Ozval se Robinsonův hlas.

„Pane Ryane, zpráva pro vás!“

Velvyslanec se ošil. „Jaká zpráva?“

„Týká se slečny Moorové. Zjistil jsem, že ji Quebisi chce nabídnout ministerstvu zahraničí USA jako protihodnotu za to, že ze země odejdou všichni Američani. Tedy i američtí žoldáci, kteří údajně bojují v Brualiho armádě.“

Stefanie Newmanová zírala na dveře.

„To se nikdy nesmí stát,“ šeptala. „Moorová se nikdy nesmí vrátit do Států živá, jinak je všechno v…“ Vyskočila. Aniž by se starala o vyslance, vzala si klíč a šla ke dveřím.

Mladý černoch se kousl do rtů, když spatřil svoji milou nahou, se šaty přes ruku, jak vychází z pokoje jiného muže.

„Přivez džíp!“ přikázala mu Stefanie. „Musíme vyřídit něco duležitýho!“

Připomínala šelmu. Robinson mimoděk ucouvl. Takhle tu krásnou ženu ještě nikdy neviděl.

*

Ole Eriksson se vzepřel ve stěně úzkého skalního komína, zatloukl pod sebe zednickou kramli a pokusil si protáhnout unavené tělo. Aspoň minutku si oddechnout, pomyslel si, aspoň popadnout dech.

Dlouhán se podíval vzhůru. Pokoušel se proniknout temnotou noci a odhadnout, jak daleko je ještě od vrcholu. Ale viděl jen šero a tmu. Znovu se narovnal, museli dál.

Skalní výběžek, na němž asi šest stop pod Olem právě odpočíval Jerry, byl velmi úzký. Hrany byly vlhké a kluzké. Někde tam musela být voda.

Prcek k sobě přitáhl Atkinse. Taktak se tam oba vešli.

„Přál bych si, abychom to měli už za sebou,“ povzdechl si kostnatý muž, opřel se o stěnu a zavřel oči. Ve tmě připomínala jeho utahaná tvář posmrtnou masku.

Jejich plán byl prostý. Ole měl vylézt nahoru jako první. Cestou připevňoval kramlemi lano. Atkins měl těsně před vrcholem Oleho dohnat, aby byli nahoře dva, kdyby tam narazili na stráže. Pak měli ti dva muži vytáhnout nahoru zavazadla, Jerry a Steve museli ta zavazadla cestou nasměrovávat, proto měli zůstat rozmístěni ve stěně.

Kousek po kousku šplhal Ole vzhůru a plnil svůj úkol. Ramenní svaly ho bolely, hlásily se i křeče v nohou. Několikrát už měl chuť to vzdát. Ale pak šplhal dál.

Atkins nechal Jerryho za sebou a pustil se za Olem. Ruce měl rozedřené, kolena krvácela. Plíce měl vypumpované. Ale kdesi v jeho těle fungovala jakási pružina, která ho popoháněla, když už byl se silami v koncích.

Pro Jerryho znamenal výstup vražedné mučení. Když se dostal na svoji pozici ve stěně, opustily ho smysly. Poslední kus došplhal jako stroj, neschopen na nic reagovat, jenom na lano a na skály.

Ole se pustil dál, teprve když pod sebou uviděl Atkinse. Ještě jednou museli ze sebe vydat doslova všechno. Centimetr po centimetru se dostávali výš. Čím výše byli, tím nesmyslnější mu celá akce připadala. A zároveň nedokázal pochopit, jak to dosud zvládali.

Dlouhán měl kolem krku tlustý svazek lana a kolem dokola opasku kramle. Vlasy mu mokře padaly do čela. Ale měl ještě dost síly, aby se na Atkinse usmál.

„Hned tam budem,“ řekl povzbudivě.

Atkins přikývl.

Co je tam nahoře čeká? Salva z kulometů? Zajmou je? Nebo si jich skutečně nikdo nevšiml?

Ole uvolnil pouzdro vrhacího nože a sáhl nahoru. Nahmatal hlínu a trávu. Chvíli tápal a pak jeho prsty narazily na velký balvan. Pomalu zvedl hlavu.

Před ním se rozprostírala náhorní plošina. Sem tam se povalovaly velké balvany, některé tak velké, že by se za nimi schoval člověk.

Dlouhán si dával na čas. Přestože cítil, že je Atkins dole netrpělivý, nespěchal.

Atkins se vyšplhal vedle Oleho. Vylezli do trávy. Plazili se po břiše jako Indiáni. Ole držel nůž v pravé ruce. Každý sval v jeho těle byl napnutý. Atkins zůstal už po několika yardech pozadu. Ležel s rukama i nohama široce roztaženýma. Byl úplně vyřízený.

„Všechno v pořádku,“ řekl mu pak Ole, když se vrátil z výzvěd. Poklepal Atkinsovi na rameno. „Nikdo tady není. Můžeme vytáhnout nahoru ostatní a zavazadla.“

Popadl druhé – tažné lano, které nenavlékal do kramlí.

Kostnatý muž se nadechl a pak se plazil zpět k propasti. Na tlustém laně vytahovali zavazadla. Nepromluvili spolu ani slovo. Všechno bylo dávno domluveno.

Jakmile něco vytáhli, schovali to za kameny tak, aby případný pozorovatel nespatřil nic nežádoucího. Pracovali právě tak rychle, aby se nevydali z posledních zbytků sil.

Richard Bowler měl z nich tu nejlehčí práci. Směl zůstat ležet na svých nosítkách. Zavazadla byla rozmístěna kolem něho a on k nim jen připevňoval hák spouštěného lana. Když to udělal, musel si chvíli odpočinout, protože pociťoval nával mdloby. Před očima měl mlhu, od žaludku se mu dělalo špatně, všechno kolem něj plavalo. Pokaždé se musel znova a znova přemáhat.

Steve Johns si šplhací lano napnul přes trup a zapřel se nohama o stěnu. Měl za úkol držet nosné lano co nejdál od stěny, aby se zavazadla nikde nezachytila.

O půl hodiny později byli všichni a všechno, až na Richarda Bowlera, nahoře. Lano cestovalo naposledy dolů. Spojenými silami chtěli raněného vytáhnout na plošinu. Ale když zabrali, necítili žádný odpor. Zkusili to znovu – stejný výsledek.

Tázavě se po sobě podívali.

„To může znamenat ledacos,“ řekl nakonec Ole Eriksson. „Richard mohl omdlít. Stejně tak ho ale mohla objevit nějaká hlídka. A v tom případě – spánembohem!“

„Co uděláme?“ řekl Jerry a posadil se na zem. Nevypadalo to, že by na zodpovězení své otázky kladl nějaký obzvláštní důraz.

Ole si hodil přes rameno samopal.

„Spustíte mě dolů. Když uslyšíte střelbu, shoďte lano a dejte se do práce. Mně a Bowlerovi pak stejně už nebude pomoci, ale vám se třeba podaří úkol splnit.“

„Proč máme shodit lano?“

Ole sešplhal přes okraj propasti.

„Protože jinak byste mohli mít v zádech pár Quebisiho lidí. To byste to mohli rovnou vzdát. Jasný?“

Spustili Oleho dolů. Všichni mlčeli. Koneckonců jim bylo jasné, že jejich vyhlídky nejsou nijak růžové a že se žádnými diskusemi nezlepší.

*

Kolona vozidel byla i ve tmě vidět už zdálky, protože auta jela se zapnutými reflektory.

„Počítaj s tím, že jim tak daleko vod fronty nehrozí žádný nebezpečí,“ zašeptal Metrano Cavallovi.

Seržant okusoval nezapálený doutník.

„Proč vlastně šeptáš? Nebo si myslíš, že tě dole uslyší?“ otočil se Cavell k reportérovi. „Ty viděj jenom kužely světla ze svejch reflektorů a neslyšej než svý motory. Ideální podmínky na přepadení.“

„Co můžou mít naloženýho?“

„Jsem snad jasnovidec?“ zabručel Cavell. „Ale doufám, že něco cennýho. Když se tak zamyslím, mohla by to bejt fůra věcí, který chce Quebisi deponovat v zahraničí.“

Metrano se podrbal na hlavě.

„Ale co když jedou prázdný a nakládat budou teprve na letišti? To pak budem nahraný.“

„Omyl, příteli! To tam pak pojedeme s těma auťákama sami a naložíme si to vlastnoručně!“ Cavell se odsunul a vstal.

„Tak, hoši a deme na to!“ křikl na své muže v téže chvíli, kdy sám vyrazil. On sám si vzal na starost první náklaďák. Schoval se před světlem, pak vyběhl a naskočil na stupátko u dveří řidiče. Dostatečně včas, aby jej nezachytilo světlo vozidla za ním.

Řidič se ho lekl tak, že strhl řízení doleva a sjel ze silnice dřív, než stačil zabrzdit. Cavell na něj vystřelil a seskočil. Vůz narazil na velký balvan a zatarasil cestu ostatním.

O chvíli později Cavellovi muži zahájili palbu. Nepřítel také střílel.

„Kupředu, kupředu!“ křičel Cavell a vyrazil do útoku. Proti nebi zasyčela světlice a v její záři se rozpoutala bitva. Muži na sebe pálili z bezprostřední blízkosti. Metrano před sebou spatřil vysokého Rhosancarčana. Ještě než mohl vystřelit, rozhodil onen muž ruce a padl mrtev k zemi.

Cavellovi muži stříleli na všechno, co se hýbalo. Cavell sám se vrhal do největší vřavy. Sel svým lidem příkladem.

Ale vtom se situace rázně změnila.

Ve světle nové rakety rozeznal Metrano jednoho mimořádně černého muže v generálské uniformě. Ten muž byl ozbrojen těžkou ručnicí a zacházel s ní velmi obratně.

Zuřivě křičíce seskakovali z jednoho náklaďáku vojáci s nasazenými bajonety. Jeden z amerických žoldáků byl proboden zároveň ze dvou stran.

Metrano zakopl a to mu zachránilo život. Dva Rhosancarčané ho minuli. Jeden z nich byl zasažen. Jeho pravý rukáv se zbarvil krví. Vykřikl a klesl k zemi.

K Metranovi se dopotácela štíhlá postava jednoho z Američanů. Držel obě ruce přitisknuty k hrudi. Uniformu měl od krve. Přímo před Metranem šel do kolen.

Reportér vyskočil. Jeho samopal začal střílet dávky. Rozstřílel plachtu jednoho náklaďáku po své levici. Benzínová nádrž jiného náklaďáku explodovala. Hořící vůz svítil jako pochodeň.

Metrano útočil dál. Mezitím už ani nevěděl, kam se má vrhnout dřív. Málem by postřílel i vlastní lidi.

Cavell ihned poznal, proč narazili na tak velký odpor. Bylo to tím tmavým chlapíkem v generálské uniformě. Seržant se pokoušel k němu probít. Nemohlo jít o nikoho jiného než o Quebisiho, vůdce lidového hnutí.

Vpůli cesty Cavell narazil na obrovitého černocha. Obr mu vytrhl samopal. Ale než mohl zbraň namířit proti jejímu majiteli, vyškubl Cavell z opasku revolver a vypálil do černocha dvě střely.

Zasažený muž stáhl bolestí obličej a pomalu padl na záda.

Quebisi ten boj sledoval. Když uviděl, jak běloch získává převahu, přiložil ke tváři mohutnou ručnici a zamířil. Cavell ve stejnou chvíli hleděl směrem ke Quebisimu. Chtěl sebou hodit na zem, ale to už ho zasáhla ta zatracená střela. Odmrštilo ho to, jakoby běžel proti neviditelné zdi, kterou se rozhodl prorazit hlavou.

Cavell byl mrtev.

Střelba utichla. Poslední světlice zhasla.

Frank Metrano se držel jednoho náklaďáku a zavazoval si ránu na stehně. Silně krvácela, ale nebyla životu nebezpečná, pokud se do ní nedostane zánět.

Ticho kolem bylo strašidelné.

Metrano držel prst na spoušti samopalu. Hořící náklaďák v pozadí ozařoval scenérii. Všude ležely mrtvoly. Přítel a nepřítel ve smrti spojeni jako bratři. Zdálo se, že přepadení kolony kromě Metrana nikdo nepřežil.

Reportér zvolna opouštěl stín náklaďáku a pokulhával po silnici. Nevěděl, co má teď dělat. Jediné, o čem si myslel, že mu ještě zbývá, bylo, probít se k Brualiho jednotkám.

Jakýsi zvuk vzadu za ním ho probral z přemýšlení. Pak zaslechl kovové zacvaknutí, které způsobuje mechanismus zbraně, zbavené posledního náboje.

Metrano spatřil po straně temnou siluetu, která se pohybovala. Než reportér stačil tuto informaci v mozku zpracovat, vystřelil.

Projektily zanechávaly světelnou stopu. Pak zmizely ve tmě.

Samopal namířen před sebe, oči soustředěné, až bolely, se Metrano sunul tmou. Buď padl do léčky nebo se přesvědčí, že je skutečně tím posledním, kdo bitvu přežil.

Quebisi ležel na zádech. Obličej byl téměř k nepoznání. Jen ta jeho pompézní generálská uniforma dělala jakýs takýs dojem.

*

Nelly Moorová visela na svých poutech jako oběšenec na šibenici. V náklaďáku byla tma. Jenom rozsvícená cigareta jí připomínala, že není ve voze sama. Vpředu u vyklápěcí zadní stěny seděli dva vojáci a mířili na zajatkyni.

Cesta na Luabské letiště byla dlouhá. Vedla volnou přírodou za město. Absolutně bezpečná trasa, daleko od fronty.

Zpočátku se Nelly podle zvuku motorů snažila určit, kolik vozů jede, ale pak toho nechala. Bylo jasné, že je to alespoň pět vozidel, pokud ne víc.

Zastavení přišlo zcela překvapivě.

Nelly sebou trhla a špicovala uši, aby zjistila, co se to děje v čele kolony. Nerozuměla, co říkají, ale vypadalo to na něco neočekávaného, protože mluvili vzrušeně.

Pak padly první výstřely. A když se na obloze objevila první světlice, Nelly uviděla, že její dva hlídači zmizeli.

Obraz o tom, co se to děje, si Nelly udělat nemohla. Ale brzy jí bylo jasné, že je někdo napadl. Kdo – to se mohla pouze domnívat. Bylo pravděpodobné, že Brualiho lidé přešli do ofenzívy. Podivné na tom ale bylo, že Quebisi nic nevěděl. To by jistě nebyl tak lehkomyslný a neopouštěl by hlavní město.

Přímo za Nelly explodovala nádrž zadního vozu. Vzduchem létal plech, ale naštěstí ji nezasáhl. Boj vrcholil. Těžká detonace silné ručnice přehlušila ostatní zvuky boje.

Na chvíli Nelly rozeznávala Quebisiho. Spěchal kolem vozu s ručnicí na lov slonů. Ta strašná zbraň se k němu hodila, k tomu sadistovi. Nakoukl do vozu, ale Nelly ve tmě neobjevil.

Ještě několikrát zaslechla ránu z ručnice a pak nastalo ticho. Hrůzostrašné ticho, které bylo stejně nepřirozené jako minuta ticha na přeplněném stadionu.

Nelly si kladla otázku, kdo asi zvítězil.

Podařilo se Quebisimu a jeho lidem odrazit útok?

Nastalé ticho protrhla salva ze samopalu. Musel to být snad celý vystřílený zásobník. Pak to zase přestalo.

Nelly pár vteřin počkala. Zvažovala svoje šance.

Bylo jedno, kdo vyhrál, musela teď na sebe upozornit. Sama se těch pout zbavit nedokázala.

Agentka se lekla vlastního hlasu. Projela jí hrůzyplná myšlenka, že žije jen ona.

„Pomóc, pomóóóc!!“ křičela.

Venku se nic nehnulo.

Co se s ní stane, když ji nikdo včas nenajde?

U náklaďáku se objevila postava. Nesla samopal a mluvila anglicky.

„Co pro vás mohu udělat, madam?“ zeptal se ten muž a vyhoupl se nahoru.

Nejdřív vytáhli nosítka s Richardem Bowlerem, jenž byl v bezvědomí.

Pro Oleho dole to byly dlouhé minuty čekání. Naslouchal zvukům přírody, avšak naštěstí nezaslechl nic podezřelého. Přesto se mu ulevilo, když bylo lano opět dole a mohl se tuto noc už podruhé vydat na kolmou skalní stěnu. Přestože tentokrát už nenesl nic, byl na pokraji sil, když se dostal nahoru.

Ale zvládli to a to jediné platilo.

„Steve a Atkinsi, vy si vezmete na starost pravou stranu! Jerry a já levou,“ Ole ukázal na obě dělostřelecké baterie, kontrolující příjezdovou cestu. „Až budeme hotoví tam, sejdeme se na konci dráhy, abychom mohli své věci nést společně, tak to jde rychleji.“

„Proč se nepokusíme ty baterie obejít?“ chtěl vědět Atkins.

„Protože musíme mít za každou cenu krytá záda. A kromě toho nemíním přihlížet, jak se někdo z těch střelců bude pokoušet nás sundat, až se vydáme na cestu domů.“

Jerry se na přítele podíval unavenýma očima.

„Nerad bych zase mrmlal, ale co když nám tady žádný letadlo nepřistavili?“

Ole pokrčil rameny.

„Pak je tu ještě ta možnost, že rychle slezeme ze stěny a budeme utíkat ke svým džípům. Třeba se probijeme k Brualimu.“ Ole vstal a urovnal si u opasku nůž. „Ale ptáš–li se na můj osobní názor, tak to tím druhým způsobem asi nezvládneme.“

Richard Bowler se už probral z bezvědomí. Ležel na nosítkách, na jedné straně měl samopal, na druhé revolver. Díval se za kamarády, kteří zmizeli ve tmě.

Skloněni utíkali směrem k nepřátelským pozicím.

Když Ole pod sebou spatřil vyzděný kruh a v něm postavu strážného, nezaváhal a skočil po něm. Nohou dopadl na jeho hruď a vyrazil mu nejdřív dech. Potom ho chytil pod krkem a zatřásl s ním.

Jerry zůstal nahoře, dokud se jeho přítel znovu neobjevil vedle něho.

„Je…?“ zeptal se Jerry.

Ole přikývl.

Baterie se skládala ze dvou děl sovětské výroby s obsluhou a vyzděným kruhem pro strážného. Naši přátelé mohli obsluhu slyšet, ale viděli jen obrysy postav. Jeden střelec se právě zasmál.

Ole si našrouboval na pistoli tlumič a odjistil zbraň.

„Beru si toho levýho,“ zašeptal.

Jerry přikývl.

Cílili velmi pečlivě. Nemohli si dovolit netrefit. Pak vystřelili.

Výstřely mohli zaslechnout pouze ti dva muži u děl. Jenom takové tiché plop, jinak nic. Smích náhle utichl. Jeden muž padl, druhého stačil Ole zachytit ještě předtím, než by pádem způsobil hluk. Muž byl také mrtev. Měl díru ve spánku a ve tváři ještě výraz člověka, který se směje.

Sklouzli k bunkru. Stály tam čtyři dřevěné pryčny. Dvě byly obsazené. Muži leželi na svých dekách, pohybovali se neklidně, ale spali. O chvíli později se přestali hýbat a spali díky Oleho pěstím ještě tvrději.

*

Když Nelly Moorová a Frank Metrano projížděli v náklaďáku kolem první dělostřelecké baterie, bylo jim divné, že je nikdo nezastavuje a nekontroluje. A když se tak nestalo ani u druhé, Nelly už věděla, že je to práce jejích přátel.

Mladá agentka sešlápla plyn až k podlaze. Teď už šlo o každou vteřinu. Nelly znala plán, podle něhož měli Ole a Jerry jednat.

Nejdřív vyřadit obě baterie – to se už stalo.

Pak rozmístit výbušniny – to její kolegy zřejmě právě zaměstnávalo.

A bod 3 – pokusit se ukořistit letadlo a utéct.

Protože po celou noc ještě žádné letadlo neodletělo, vypadalo to, že teprve ukládají výbušniny. Největším problémem bylo nastavení roznětek. Jakmile se stanovil čas, už se nedalo nic měnit. Kdyby tedy pak včas nezískali letadlo, vyletí spolu s letištěm do vzduchu.

Reflektory auta prořezávaly temnotu. Nelly držela volant tak křečovitě, jakoby měla v rukou záchranný kruh. Ještě stále jela na plný plyn.

Frank Metrano se držel přístrojové desky a úpěl. Nebylo jasné, jestli je to víc strachem z krkolomné jízdy nebo bolestmi ve zraněném stehně.

Brána na letištní plochu byla zavřená. Nelly stiskla rty a mířila si to přímo proti ní.

„Zbláznila jste se?“ vykřikl Metrano a připravoval se na náraz.

Nelly neodpovídala. Viděla jenom tu bránu, ke které se velice rychle blížila. Byla to brána z kovových tyčí, potažených pletivem. Jestli vydrží zámek, bude to působit jako katapult.

Ozval se příšerný rachot. Brána se naštěstí rozletěla a náklaďák projel. Křídla brány se pak prudce vracela a shodou náhod zámek opět zapadl, takže to vypadalo, jakoby se nic nestalo.

Na úrovni řídící věže Nelly zprudka zabrzdila a vyskočila na vybetonovanou plochu. V pravačce držela revolver, přes rameno se jí houpal samopal na dlouhém řemeni.

Rychle přehlédla situaci. Dveře na věž byly zavřeny. Vedle zámku visela malá černá krabička. Nebylo pravděpodobné, že by šlo o pralinky.

Ale kde byli Dlouhán s Prckem?

Nelly chtěla právě nastoupit zpět do vozu, když zaslechla klapnutí pojistky samopalu. Reagovala bleskově. Skočila na zem, vleže se obrátila a zamířila samopalem do tmy.

„Ne, proboha, nestřílet!“ ozvalo se odtud, kde tušila svůj cíl. „Nestřílejte!“

Nelly se usmála. Hlas patřil Jerrymu Armstrongovi. Ulehčeně sklonila zbraň, ale zůstala ležet, aby se ujistila, že Jerry ví, na koho mluví.

Jerryho holínky rychle utíkaly za Nelly. A pak stáli proti sobě – krásná agentka a malý, obtloustlý Jerry.

„A kdo bude líbat mě?“ zeptal se Ole, který náhle vystoupil ze stínu za věží. Nemusel se ptát dvakrát. „Klidně bych uvítací ceremoniál ještě prodloužil, ale za deset minut to tady všecko vyletí do vzduchu,“ řekl pak s úsměvem.

„Dobře, že jsi tady, Nelly, budeme potřebovat výbornýho pilota. Vyznáš se v ruskejch érech?“

Nelly pokrčila rameny. „To se ukáže. Kde je?“

„Támhle v hangáru. Natankovaný je, to už jsem se přesvědčil.“

„Tak na co ještě čekáme?“

„Na Steve Johnse a pana Atkinse. Ukládají zápalný kabely na dolním konci dráhy. – Pojď, Jerry, naložíme zatím pacienta.“

Teprve teď si Nelly všimla, že muž, který na ni zamířil a cvakl pojistkou, leží na nosítkách. Ale nezdržovala se otázkami a utíkala k ruskému letounu.

V kabině se poměrně rychle vyznala. Použila tlačítka a páčky, jejichž funkce byla jasná a pak stiskla startovací knoflík.

Nic se nedělo.

Znovu překontrolovala přístroje a zkusila nastartovat.

Opět nic.

„Vypadá to na pěknou mrchu,“ zamumlala Nelly a kousla se do rtu. Maximálně se soustředila.

Čas běžel.

Mezitím se na palubu dostavili i Steve a Atkins. Vstupní dveře se zavřely. Zůstávaly jim už jen tři minuty. I kdyby chtěli, už by jinak než letadlem neunikli. Buď se to Nelly během několika vteřin povede, nebo…

Hluboké zadunění motorů zaznělo přítomným jako andělská hudba.

Nelly polkla. Ruce měla úplně zpocené, šaty se na ni lepily. Posunula páku a letadlo rolovalo. Rozjíždělo se. Od startu je dělily už jen vteřiny. Za padesát sedm vteřin nastanou exploze. To mohli ještě stihnout.

Koutky očí spatřila Nelly u brány džíp. V autě stála žena a křečovitě se držela čelního skla. V druhé ruce svírala revolver.

Střílela jako US–kavalérie v útoku. Její dlouhé černé vlasy vlály ve větru.

Byla to Stefanie Newmanová. Černý vamp s ještě černějším svědomím. A muž za volantem musel být George Robinson.

Ale ještě než ho Nelly mohla rozpoznat, bylo to konečně tady. Letadlo mělo startovací rychlost. Nelly ho zvedla a vzdalovala se letištní ploše. Čím rychleji, dál a výš bude, tím líp.

Ještě čtyři vteřiny do výbuchu.

Všichni se dívali dolů. Jako světelné kopí se náhle rozsvítila věž a pak letištní plocha po celé délce na různých místech.

Tu příšernou detonaci neslyšeli, ale viděli, jak málo z plochy zůstalo. Téměř nic.

Trvalo dlouho, než někdo promluvil. Nakonec to byla Nelly, kdo se ohlédl. Její tvář byla bledá, měla strhané rysy a unavené oči. Dívala se na Franka Metrana. Kolem úst jí hrál mírný úsměv.

„A i kdyby vám to mělo zlomit srdce, Franku, nesmíte o tom všem napsat ani řádku, protože to byl tajný úkol.“

Reportérův výraz vyjadřoval zklamání.

„To snad nemyslíte vážně! Že bych tohle všechno podstupoval docela zbytečně?“

Jerry mu poklepal na rameno.

„Jak to, že zbytečně? Přece pro dobro věci. Na to byste jako správný vlastenec neměl zapomínat.“

Advertisements